Přístavy VII

Ještě stále musela před sluncem mhouřit oči. Tak dlouho žila ve stínu mračen těsně před bouří, a když zpod nich unikla pod šerou klenbu hvozdu, zavázali jí oči kouzlem zapomnění.
Tady v zálivu se oslnivá modrá obloha táhla donekonečna a všechno, i skály, hlína a šedé zdi domů, mělo barevný nádech, měnící se s denní dobou. Jako by to bylo docela jiné slunce než to pouštní, hladové a nesmiřitelné, které trestalo odsouzence přivázané ke kůlům.
Otřela si dlaně o sukni. Drobná zrnka písku se jich zarputile držela. Když je chtěla smést, zrnka zajiskřila a rozzářila se v obrazci neznámého souhvězdí.