Středozem

Starý Bral seděl v pojízdném křesle před Zeleným drakem. Mezi prsty u nohou, které vyčuhovaly zpod vlněné deky, ho lechtal chladný vánek, který čeřil jinak teplý soumrak. Příbuzenstvo na horizontu áchalo a óchalo a přelévalo se zleva doprava podle toho, na které straně kopce zrovna vykvetl oslnivý ohňostroj.

„Ten starý blázen se dnes opravdu činí...“ zamrmlal Starý Bral.

Hildifons, jeho syn, který mohl být stejně tak dobře vnukem, měl oči prozářené ohnivými květinami a při každé ráně pevně sevřel držadla křesla.

„Ta barevná světla musel čaroděj odněkud přivézt,“ poznamenal spíš k sobě. Už tehdy byl myslí na cestě z Kraje.

Ještě stále musela před sluncem mhouřit oči. Tak dlouho žila ve stínu mračen těsně před bouří, a když zpod nich unikla pod šerou klenbu hvozdu, zavázali jí oči kouzlem zapomnění.
Tady v zálivu se oslnivá modrá obloha táhla donekonečna a všechno, i skály, hlína a šedé zdi domů, mělo barevný nádech, měnící se s denní dobou. Jako by to bylo docela jiné slunce než to pouštní, hladové a nesmiřitelné, které trestalo odsouzence přivázané ke kůlům.
Otřela si dlaně o sukni. Drobná zrnka písku se jich zarputile držela. Když je chtěla smést, zrnka zajiskřila a rozzářila se v obrazci neznámého souhvězdí.

Už třetí den posedávala na zídce vedle loděnice. Pracující elfové o ní dobře věděli, ale nechávali ji na pokoji. Asi jim nepřišlo zvláštní, že zamyšleně nehledí na moře, ale spíš na ně samotné.
Neklidnými prsty poklepávala na sluncem ohřátý kámen. Cítila každý hrbolek, každé zvětralé granitové zrnko. Dlaně jí změkly, stejně jako ostražitost. Mozoly se vyléčily. Znepokojovalo ji to. Pomalu z ní opadávala její pomyslná, ohněm a krví kalená zbroj.
Přijde sem i zítra a bude se na ně tiše dívat. A oni ji zase nechají, i když o ní dobře vědí.
Nejspíš nevědí dost. A ona jim to neřekne.

Položila dlaň na studenou zeď vedle svého lůžka. Oči ještě od rána neotevřela. Věděla, že nastává padesátý třetí den. Nepotřebovala ho vidět.
Kamennými základy vibroval tep srdce přístavu. Buch. Buch.
A k němu druhý hlas. Klink, klink.
Někdo otesával smrkový kmen. Zatloukal hřeby. Něčí kladivo dopadalo na kovadlinu.
Nádech jí trval sedm úderů. Výdech osm. Zase usínala.
V duchu viděla kůru, odletující zpod břitu sekery. Sekery nabroušené tak, aby přeťala šlachy i obratle jediným švihem.
Na kovadlině kleště stáčely rudě žhnoucí znak cejchovadla: zrádkyně.
Buch.
Ucukla dlaní a zalapala po dechu.
Někdo jemně klepal na dveře s přáním dobrého rána.

Sříbrošedé volavky lovily na písčité mělčině. Poslední dobou ale netrpělivě zvedaly hlavy a dívaly se do slábnoucího slunce. Tloukly křídly, jako by zkoušely, jestli to ještě dokážou. Občas vzlétly, zakroužily nad zálivem a zase dosedly na vodu. Jednoho dne se nevrátí.
Poletí na Jih, přes pláně a údolí, koryta řek, mohyly, ruiny, zarůstající spáleniště. Neznají hranice, nezajímají je strany. Poletí za světlem a dostatkem, uniknou zimě. Křídla je bezstarostně ponesou na západním větru.
Círdanovi elfové tak vyplouvali na svých rychlých lodích. Jen na pár dnů, týdnů, a zase zpět. Kdyby se neotočili domů, nepřivolalo by je ani jaro. Už nikdy.

Chodívala s hlavou vztyčenou, nejen proto, že to budilo respekt. Hleděla do zářivé budoucnosti plné vzletných představ a slibů. Zdávalo se jí o noční obloze za letního slunovratu. O temnotě mezi hvězdami.
Vždycky jenom vzhlížela. K němu, k jeho práci, k jeho představě o dokonalosti. Po světě nechodilo moc těch, k nimž by se jí chtělo ochotně vzhlížet.
A v tomhle novém světě, v tom už nebyl nikdo takový.
Budoucnost mizela, rozpadala se, drolila se v suť, popel, úlomky kostí. Už dlouho, hrozně dlouho. Nutila se zvedat bradu, dokud to šlo. Nakonec už nemohla nevidět své nohy, brodící se krví.

Kdysi držívala hlídku na břehu osamělého jezera, jehož vzdálené břehy se vždycky ztrácely v tmavých mracích. Seděla pod plátnem přístřešku, v nehybném, těžkém vzduchu pustiny, s mečem na klíně. Šedavá hladina výhrůžně mlčela, jen zahnívající stonky rákosí chrastily.
Moře bylo mnohem děsivější. Sledovala ho z terasy Círdanova domu. Divoký západní vítr ji šlehal do tváře, vlny ověnčené bílou pěnou zběsile tančily, narážely do pilířů mola v nekonečném rytmu. Nebe bylo čisté a polední slunce proměnilo obzor v záplavu tisíců zářivých zrcátek. Krutě bodaly do očí. Moře se jí vysmívalo.
Pojď, skoč, ponoř se, přepluj!
Odsuď se! Vzdej se! Rozplyň se...

Asi to nebyla úplně poslední slova, která jí kdy řekl. Přece spolu mluvili ještě potom. Nejspíš.
Vynořil se ze slizké černé vody na dně její paměti, natáhl k ní ruku a zopakoval to.
Každou noc.
Zase je počítala. Čtyřicet devět nocí na kraji světa. Šumění příboje večer za okny uspávalo, kolébalo, zvalo, šeptalo. Budila se ale ještě za tmy a měla strach otevřít oči.
Měla strach, že se probudí tam, že nedodržela slovo, že se jí jen zdá dlouhý, blouznivý sen, zatímco leží umírající, utopená v blátě bojiště.
Moře ale pořád šeptalo.
Slib mi to, řekl. Slib mi, že přežiješ.