Moje německá babička nerada mluvila s lidmi. Ne že by neuměla - česky se nakonec naučila, musela. Mluvit ale nechtěla. Na pozdravy cestou do samoobsluhy jen kývala hlavou. Prodavačku odbyla. Nejkratší cestou jsme zamířily domů.
Nerozuměla jsem tomu. Vždyť to byli obyčejní lidé z města.
"Češi," říkala babička. A znělo to jako ach jo.
Jednou jsme šly s babičkou po náměstí. Zničehonic ukázala na dům (Fotografia, státní podnik stálo ve výloze) a řekla:
"Tady až do odsunu bydleli naši."
Nikdy mi neřekla, jak to, že tenkrát po čtyřicátém pátém zůstala v Československu. Ale myslím, že jsem jí ten den trochu pochopila.
Tahle moje babička tu, myslím, ještě nebyla. Seznamte se :)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Tak tohle je hodně silná
Tora
Tak tohle je hodně silná vzpomínka. Těch křivd a zlé krve, co tam muselo být... ach jo.
No, ona o tom fakt nemluvila.
ChaosPrince
No, ona o tom fakt nemluvila. A já jak jsem byla malá a blbá, tak jsem se neuměla dobře ptát. Dneska by ty rozhovory probíhaly úplně jinak.
Hele moje mamka taky
Tora
Hele moje mamka taky nemluvila o věcech, které by mě enormně zajímaly, protože se mě týkají, ale prostě nechtěla. Takže i kdybych se ptala, tak by mi neodpověděla...
Teoreticky já mám na to
ChaosPrince
Teoreticky já mám na to vyptávání školy :) Ale nejspíš by mi to nebylo k ničemu, to je fakt.
to jsou osudy :-( člověk si
Aries
to jsou osudy :-( člověk si říká, že dějepis, a pak zjistí, že ho má doma
Přesně...
ChaosPrince
Přesně...