Na hromnice

Geralt si myslel, že takhle brzo, kdy na trávě ještě neroztála jinovatka, bude v lese sám. 

Rozhodně nečekal rozladěné zvuky loutny a zimou rozklepaný zpěv.

“Marigolde?”

Bard málem spadl ze stromu, na kterém seděl.

“Geralte!” Zasmál se. Neznělo to zrovna upřímně: “Co tu děláš?”

“To bych se měl ptát já tebe.”

“To víš,” Marigold zadumaně přejel prsty po strunách: “My umělci jsme jak ptáci, a jak se říká, skřivánek si musí vrznout, i kdyby měl zmrznout…”

Odněkud z dálky zněl štěkot.

“A ty sis vrznul tak,” povzdech si Geralt: “že tě teď po lese nahání něčí manžel se smečkou chrtů.”