Přiznání

Liška zvládá předstírat nechápavost dokonale.
„Smůla to byla,“ povídá. „Koně se občas splaší a lidi občas padají. I nešikovně.“
„Koně se plaší snadno. Zvlášť, když se jim pomůže.“
„Poslyš,“ zarazí se Liška, „to nebyla náhoda?“
„Byla to foukačka se šipkou, víš. A neboj, měli jsme to ještě pojištěné...“
Měli. My.
„Vás je víc? A nebude tvým kamarádům vadit, že mi o tom povídáš?“
„Ale ne, protože půjdeš s námi, viď?“
„Ale... asi bys mi o tom radši neměl povídat.“
„Měl, neměl, toho je víc...“
„A o čem bys mi ještě neměl povídat?“ nasadí Liška plachý úsměv.
Ostatní poslouchají za dveřmi.