Přemejšleli jste někdy nad tím, kolik se jednomu človíčkovi vejde do hlavy světů? A lidí! Tolik si jich můžete vymyslet, rozumět jim, mít je rád. A některé z nich čtenáři nikdy nepoznají, a to je smutný.
Je to něco, co se musíte naučit, pokud chcete, aby vaše příběhy někdo opravdu s chutí četl. Ovocnej stromek taky musíte prořezat, jestli z něho chcete víc, než trpký pláňata.
Je to ale těžký.
A vždycky, když dopíšete poslední stránku, cítíte je, jak se tou tenkou blánou snaží probít dovnitř.
Je vám jich líto.
Ale kdyby tam nebyli, nikdy by to nebyl dobrý příběh.
Myslím, že tohle je pocit, který zná každý autor. Do příběhu se dostane vždycky jen zlomeček toho, co k němu máte vymyšlené, ať už jde o svět, jeho historii, a zejména postavy. Myslím, že snad nikdo nedovede svoje postavy předat tak, jak je zná on, do detailu, se všemi chybami. Ale nikdy tam prostě nemůžete narvat všecko, a to je snad jedna z nejtvrdších lekcí, které se psavec musí naučit. :)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Naprosto souhlasím, dobrá
Esclarte
Naprosto souhlasím, dobrá myšlenka a dobře vyjádřená. Je to tak, příběhy se rozbují a je potřeba je občas ořezat, aby se nerozplevelily. Někdy se ten materiál třeba ještě využije, jindy ne.
Pravda pravdoucí.
hidden_lemur
Pravda pravdoucí.
je to tak
Aries
je to tak
Tak tohle je moc povedené a
Terda
Tak tohle je moc povedené a moudré :)
Máš recht :o)
Aveva