DMD č. 29. pro 29. 4. 2014. Téma: Za poslední stránkou

Old Shattehand přijíždí k Deklilto.
Santer nejprve střílí, pak se chvástá. Vyleze až úplně nahoru na skálu.
"Tadyhle je ta závěť, ten indiánský hadr!..." začíná ji trhat na kusy, rozhazovat - ale v tu chvíli se klátí k zemi.
Místo něj na skále stojí postava, svírající lopatku, která se rychle zase vrhá za skalní převis, kam se pomalu snáší zbylé stránky.
Old Shatterhand zoufale vykřikne.
Skálu i s bezvládným zloduchem smete výbuch do jezera.
"Omlouvám se, že jsem ji nezachránila celou," žena v podivném postroji předává o chvíli později zbylé listy vyjevenému hrdinovi. "Musela jsem viset tak, aby si mě nevšiml."

Zvírám knihu, čechrám si polštář, balím se do deky a kulím se na pravý bok. Bořím nos do povlečení vonícího aviváží. Na poličku pokládám právě dočtenou knihu, zhasínám lampičku.
Byla to kniha Hrrr na ně.
Kapitán Elánius mi klepe na rameno: "Co by se asi stalo, kdybych se v Ankh Morporku rozhodl jinak?"
Karotka se na mě jen přátelsky usmívá.
Angua, proměněná ve vlka se zářivě lesklým kožichem se také usmívá, ale tak jinak, děsivě.
Jedenasedmdesátihodinový Ahmed prochází okolo mé postele. Bezděčně se zachvěju - potkat bych ho doopravdy nechtěla. Šavle se zlověstně blýská ve tmě.
Ignoruju všechny a jdu spát.

Kdyby tohle byl román, našla by v kapse jeho kalhot ještě poslední dárek - prstýnek.
Kdyby tohle byl příběh, přišel by jí od něj ještě poslední dopis.
Kdyby tohle byla fantazie, našla by ve složce jeho počítače ten poslední geniální vynález.
Kdyby tohle byla fikce, našla by pod jeho polštářem tu fotku, na které jsem se mu tak líbila.
Kdyby tohle byla pohádka, objevil by se v tom zrcadle, co den před odletem přidělal, aby jí dal poslední polibek.
Nic z toho se nestalo a jeho věci jsou jenom připomínkou ztráty.
Dokud zpoza poslední stránky jeho Bible nevypadne snímek z ultrazvuku.

Bylo již dávno po boji, když vítězní trpaslíci rozbili noční ležení.
Brogo seděl na kameni a tradičně zapisoval do své knihy události posledního dne. Tři roky bojů zaplnily hodně stránek, ale část knihy byla stále nepopsaná, čistá.
Později do tábora dorazil posel. Promluvil si s velitelem, a ten poté s muži.
"Zítra mašírujeme dál chlapi. Podařilo se nám skřety zahnat až k jejich doupěti. Jdeme na Khazad-dum!"
"Hej Khazad-dum," šťouchl vesele Drokki do Broga. "To by se pěkně hodilo na poslední stránku o mě, nemyslíš?"
"To se asi brzo dozvíme," odvětil Brogo, uložil knihu do vaku a sebe ke spánku.

Někteří přátelé jsou jako živelná katastrofa. Vtrhnou nepozváni, dovlečeni přírodními zákony, které až dosud hrály ve tvůj prospěch. Vyrůstali na stejném hřišti, z bezpečné vzdálenosti tě viděli růst a blbnout, až pak jednoho dne zjistíš, že se bůhvíjak dostali až příliš hluboko pod kůži.
Vyděsí tě to. Právem. Protože je jisté, že jednou začnou kopat kolem sebe a to ty nemusíš ustát. A oni nastokrát vyrvou tvoje útroby a poskládají je zpátky dovnitř, celé nakřivo. Ustojíš to.
Potom odejdou. Náhle, nenápadně. Bez tečky.
Někteří přátelé za sebou neumí zavírat dveře. Marně čekáš epilog – za poslední stránkou tohohle příběhu není nic.

Člověk by neřekl, že mu některé věci můžou chybět.
Existují jistoty. Něco, co tu bude vždy.
Dokud to tu najednou není.
Štosy se zmenšovaly. V kanceláři bylo najednou místo.
Myšlenka, že zdánlivě nekonečná zásoba papíru může dojít, ho ze začátku vůbec nenapadla.
Později... začal šetřit.
Pak měl noční můry o dni, kdy papír dojde.
Dneska v zásuvce nahmátl poslední list, z jedné strany stále nepopsaný.
Zhrouceně se na něj díval. Jeho svět právě přestával existovat.
Co s tím ale může udělat?
Udělal z něj vlaštovku a poslal ji z okna. Díval se za ní.
Poslední stránka?
Pustil ji na svobodu.

Jakub našel podivnou knihu s názvem devět bran ke království stínů. Potom co zjistil, že litanie z knihy rozhodně nefungují. Obrázky určitě nebyly dobře, někde byla chyba. Co kupříkladu dělal Jidáš s devětadvaceti stříbrnými. Ježíš na kříži bez kopí osudu. A kopí osudu vyrobené z buku? Jakub se snažil najít odpověď na tyto otázky, ale v knize to očividně nebylo. Zamyslel se s kreativitou sobě vlastní a zamumlal zaklínadlo na zjevení skrytého. Nic pořád nic do pekla na trest se pořád nedostane. Nakonec Jakub přejel poslední stránku a vazbu nad ohněm . A dostal se do až do úžasného království stínů.

„Už jsme na konci?“ zeptala se Anička. Sukýnka se jí zavlnila jako okvětní lístky.
„Myslím, že ne,“ zavrtěl hlavou Patrik a pokusil se proskočit na další stránku. Nešlo to.
„To je zvláštní…“ prohlásil, zatímco se snažil proklouznout jinudy.
Anička si mezitím skákala neviditelného panáka.
„Co teď?“ zeptal se po dalším neúspěchu. „Vrátíme se na začátek?“
Anička pokrčila rameny. „Můžeme jít někam jinam.“
„Ale kam?“
Anička ho místo odpovědi jen vzala za ruku a před nimi se znenadání otevřela tajná chodba.
„Kam vede?“ zeptal se Patrik, ale Anička se jen zasmála a rozběhla se skrz.
Teď už je čekalo nové dobrodružství.

Co je začátek a co konec? Může být začátek konce? A co konec začátku? Podívá-li se člověk optimistickým pohledem, za vším lze najít něco, ať už lepšího, nového nebo jen dalšího. Náš život, naši duši, naše myšlení neovládá ani ten ani onen. Beze sporu, všude kolem jsou miliony faktorů, které nás ovlivňují, ale ten poslední, rozhodující pohled je jen na nás. Nikdo nemá právo ani moc určovat, co si myslíme a máme myslet, jsme svobodní.. nezapomínejme a snažme se najít ten lepší pohled, je na každém, co sám najde za poslední stránkou. Chce-li konec, bude tam. Nechce-li, začne něco nového..