Toulavá

Byla zvyklá toulat se osaměle.
Nepřekvapovaly ji ostré pohledy, kradmá ochranná gesta, šeptané poznámky, které ji provázely, když se náhodou ocitla ve městě.
Cizí jí nebyly přibouchnuté okenice a neústupně zavřené dveře, rychle zaháněný dobytek a odnášené děti na vesnicích.
Přivykla i rytmu volné, nespoutané přírody.
Všemi cestami kráčela beze studu s hlavou vztyčenou, v očích něco jako výzvu.
Překřtili ji na čarodějku a na jméno se už nikdo neptal.
Nevěděla kdy, kde nebo jak získala tu podivnou auru, která ji zároveň omezovala i chránila.
Naučila se na ni spoléhat.
Síla pramenící z polámaného srdce jí byla požehnáním i prokletím.