„Co prosím?“ Udiveně jsem koukala na třídní. „Jirku?“ Toho obra mezi páťáky? Náš mladej, to tintítko, druhý nejmenší ve třídě?
„Víte, je to moje chyba. On si Kubík nikdy neztěžuje. Ale dnes, asi to bylo pro něj silné, najednou po něm skočil a bušil hlava nehlava.“ Nevěřícně na ní koukám.
„A víte, co bylo nejzvláštnější? Jiří, třídní mlátička, se mu omluvil.“
Cestou domů přemýšlím, jak tohle rozuzlit. Proč to bylo, co ho to najednou popadlo.
„Víš mami, on pořád do mě rýpe a vyráží. Ale dnes to zkusil na Honzíka, na mého kamaráda.“
Jsem v klidu, tenhle kluk se neztratí.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Hezké. :)
Lee
Hezké. Taky myslím, že se neztratí. :)
smím-li se pochlubit, dělá mi
mamut
smím-li se pochlubit, dělá mi radost, neztratil se :)
Jasně, neztratí, Není to
Regi
Jasně, neztratí. Není to žádné slabé tintítko, když má dost síly postavit se za někoho ještě slabšího.
Jo, když do někoho vjede
Aplír
Jo, když do někoho vjede spravedlivá zlost, pak má síly za dva.
Páni
Erys
Nevím, jestli je vhodné zrovna v souvislosti s mlácením lidí mluvit o lidskosti… ale upřímně, přesně takové příběhy mi víru v lidskost vracejí.