DMD č. 6. pro 6. 4. 2015. Téma: Mlátička

I tu šel jsem jednou po Václaváku a tam páni, paní, co bije chlapy na potkání. Bije malé, velké, tlusté, tenké, až se člověk z dálky lekne. Potom zmerčí mě i v té hnusné tmě. Rozběhne se krokem rychlým, nyní v ruce dal bych přednost vidlím. V ruce mobil baterka ex, já blbec zapoměl jsem, abych si ho dobyl.
Běžím, hledám zásuvku, leč nacházím v zubech pěsťovku. Tu zuby zdravím na pochodu, též peněženka na odchodu. Potom očko slízlo taky ránu, už vím, jak bez pušky uspat vránu. Moncl modrá, oko slzí, druhé praví, kdo jsi oko, naše nebo cizí?

A je to tu zase. Nesnáším, když hlavním podezřelým je šéf gangu. Tím spíše, když to zavání mafií. Proč to nemám rád? Protože pravděpodobnost usvědčení se v takovém případě drasticky snižuje.
Jako tehdá, když jsem ještě dělal na protidrogovým.
Měl to být snadný případ, jenže všechny nepřímé důkazy ukazovali na Mlátičku Charliho. Byl to děsnej zmetek, synáček tamního mafiánského bosse. A uznejte sami, že usvědčit ho bylo prakticky nemožné.
A stejně je tomu i dnes. Pro samou práci jeden neví, kam dřív skočit. No kam, za manželkou našeho mariňáka, ať se to nedozví od sousedů.
Někdy svoji práci fakt nenávidím.

Katka procitla uprostřed noci.
Klid rušila jen auta z dálky.
Tiché volání.
Tiché volání o pomoc.
Možná se jí to jen zdálo, ale ...
Popadla baterku a opatrně vyrazila za zvukem.
Nešla víc jak pět minut a volání, už předtím tiché, zmizelo.
Vlastně tu neměly být, spát mimo tábořiště a tak vyrazila zpět.
Teď už si raději jen sem tam blikla.
***
"Kačko, vstávej", budila ji Kristýnka, "Stavil se tu brácha, polezou na Mlátičku a ..."
Nechtělo se jí, lézt ven a mluvit o procházce.
"...možná i jinde na Obětní skále."
Teprve potom si vzpomněla na sen a našla malou, stříbrnou minci.
Poděkování.

Já prostě hrozně rád válím sudy! Je to žůžo, točit se sem a tam. Hlavně, když je to na měkkém povrchu. Na tom voňavém, nadýchaném.
Nejradši se točím táááákhle rychle a pěkně se při tom tlačím do toho hladkého pode mnou.
Ale tohleto točení není ještě vůbec nic proti tomu, co se tu teď děje každý večer. Od té doby, co si sem ta moje milovaná mlátička nastěhovala toho nového.
Prostě to miluju! Lítám při tom vzduchem, ona ječí, okenní tabulky se třesou... adrenalin!
"Dědkůůůů, kde jsi zase byl?! Počkej, já ti ukážu!"
Blažena Vostrohryzová výhružně popadne váleček na nudle...

,,Hej, tlusťochu, s tebou mluvim." ozvalo se za ním, ale nereagoval, měl podmínku od šéfa za poslední rvačku a práci potřeboval.
,,Srabe.. chápu po kom je tvůj synáček takovej sralbotka." .. o synovi takhle ne a vyrazil..... když se probral z bezvědomí, cítil jak mu otýká tvář.
,,Ubožáku!" křičel na hocha zbitý otec, když ho přišel jen tak ztlouct.
,,...ubožáku!" křičel hoch se slzami v očích a stále držel již bezvládné tělo chlapce ve vodě školního wc.
Ledoval si ruku, ten tlusťoch má tvrdší obličej než čekal, když zavolali ze školy. ,,...vašemu synovi se stala dnes ve škole nehoda, upřímnou soustrast."

Usually, one wasn't confronted with a threshing machine unless at some obscure school trip. At least, in her life as a London born urban woman, Donna had not expected to ever see one, let alone operate it.
Well, here she was, using one. Against a Cyberman.
"Donna! To your right!" the Doctor yelled from the other side of the barn.
"Delete!" were the Cyberman's last words as it toppled over. The Doctor was on top of it in no time, deactivating it with his screwdriver.
"Now this is what I call a harvest," he grinned at her. She grinned back.

Lidi v sobě maj touhu. Už vod narození jim něco chybí. Tak dlouho, že to ani nevnímaj. Chtěj, aby svět fungoval, dával smysl a... a ještě něco navíc. A tyhle kreténi to zneužívaj. Tvrděj, že jim spraví život, když se budou mazat vokurkovym krémem a přestanou žrát lepek. A když si poříděj hromadu tabulek, co je zvorganizujou.
Lidi už tak balancujou na tenký hraně naděje a voni do nich ještě mlátěj tohle.
Crowley tam dole nikdy nepřiznal, že reklama je jeho vynález. Občas se ale opil a pak prohlašoval, že si to vyčítá víc než celou tu záležitost s jablkem.

Blíží se dvanáctá hodina, jdete se opláchnout horkou vedou, ani nepotřebujete mýdlo, aby jste ze sebe smyli celý den. Ještě z vany si podáte pastu a kartáček, abyste neutekli hřejivému zdroji.
Zabalíte se do ručníku a jdete si ohřát mléko, po něm se krásně usíná. Než přijde k varu, vezmete si košili, župan a teplé ponožky.
Vrátíte se do kuchyně a zalijete kakao ve vašem oblíbeném hrnku.
Na hromádku přihodíte pár věcí, na které jste si vzpomněli, že budete potřebovat.
Rozsvítíte lampičku, zhasnete v pokoji.
Lehnete si, zachumláte se, upravíte polštář. Další tři hodiny čumíte do blba, protože nemůžete usnout.

Dveře do krčmy se s prásknutím rozletěly a do lokálu vstoupil trpaslík s copy. Stanul uprostřed místnosti a zplna hrdla zařval.
„Grondire! Job tvoju mať, kde je moje uhlí?!“
Z hloučku štamgastů se vyloupnul další trpaslík a klátivým krokem mu šel vstříc.
„Moju mať si do huby neber.“
Ale to už vzduchem proletěla první pěst velikosti šunky. Zasáhla opilého do brady, až se mu zajiskřilo. Okamžitě se vzpamatoval, popadnul copatého za vousy a hlavou mu vrazil do obličeje. Netrvalo dlouho a jeden trpaslík skončil na lopatkách. Malátně se zvednul z podlahy a vyplivnul rozbité zuby.
„Krčmáři! Pivo tuhle pro přítele!“