Venku čekalo slunce

Jednu chvíli bylo všechno v pořádku. Stačilo ale pár špatně zvolených slov a zase se jim podařilo uvíznout v divné, nepříjemné konverzaci, ze které žádný z nich neznal cestu ven.
Seděli v obývacím pokoji, čas nemilosrdně ukrajoval z jejich dne, někde venku čekalo slunce a všechny plány.
Jako by to beztak nebylo těžké období. Kdesi umírali lidé – a oni dva si tu vyměňovali slova z tisíckrát ohrané desky.
"Promiň, jsem chodící chaos," řekla.
Zamyslel se.
"Neřekl bych, že jsi chaos. Spíš jsi tak trochu zmatek."
Upřímně se rozesmála. Nedovedl se nepřidat. A v tom smíchu se zablesklo na lepší časy.