DMD č. 17. pro 17. 4. 2022. Téma: Záblesk

Kohout začal kokrhat ve čtyři ráno. Buď se zbláznil nebo kurník obchází škodná, pomyslela si Míla a vylezla z postele. Stejně spala špatně.
Potřebovala si zakouřit, ale ven na balkon se jí takhle brzy nechtělo. Posunula po parapetu narezlý asparagus a začala větrat malou škvírou.
Jak se tak dívala do potemnělé zahrady a vychutnávala cigaretu, zablesklo se v protějším okně. Pár bílých šmuh, jako když někdo zamává stuhou, pak tma. A bliknutí. Následováno pohybující se postavou.
Zloděj?
Ne - záblesk mu osvětlil tvář.
Místní farář?!
Proč leze farář ve čtyři ráno z okna?
A proč, proboha, leze z okna Adámkovic kluka?

Vojta stál v potemnělém obýváku a pozoroval noční bouřku. Stejně je to zajímavé, jak snad všechny kultury měly nějaké své bůžky a bohy, kterými si vysvětlovaly rozmary počasí. Každá jiné, ale žádná žádné. Možná, že kdybych se měl v tomhle nečasu krčit někde pod stromem, tak bych se taky začal modlit k Perunovi a doufal, že mi pomůže. Zvlášť, kdybych nevěděl nic o těch všemožných výbojích a já nevím čem, co tu bouřku způsobuje. Naštěstí žijeme ve věku vědy, a tak odpověď znám i bez nadpřirozena, usmál se spokojeně právě ve chvíli, kdy se za ním s praskotem rozblikal lustr.

Jen co ulehl a zavřel oči, hned je uslyšel. Jeho planeta byla té verbeže plná a nebylo noci, kdy by mu alespoň jeden z nich nepronikl do ložnice.
Vysoké pisklavé bzučení se přibližovalo k jeho odkrytému obličeji. Ta havěť zatím netušila, že dny, kdy se každé ráno budil pokrytý svědivými pupenci, dneškem skončily. Tento den totiž konečně zvládl dovednost, po níž toužil od samého počátku svého výcviku.
Pomalu vytáhl ruce zpod přikrývky. Soustředil své myšlenky na všechny poletující pisklavé vetřelce. A pak to udělal: Místnost ozářil modrobílý záblesk a připálená blanitá křídla se pomalu snášela k zemi. Triumfálně se rozchechtal.

Když hoří tramvaj, není to nic příjemného. (Stačí dohledat na You Tube pár videozáznamů z východoevropských zemí.)
V případě vypuknutí požáru musí řidič:
- okamžitě otevřít všechny dveře a zajistit výstup cestujících
- vypnout řízení
- stáhnout pantograf
- použít uzemňovač
- zavolat hasiče
- použít hasicí přístroj (pokud jde o menší, izolovaný požár)
- informovat dispečink (telefonicky z uctivé vzdálenosti)
- dbát na vlastní zdraví a bezpečnost (radši počkám na odborníky, než abych se vrhal do šlehajících plamenů a tančil s hasičákem mezi blesky z troleje)
Ruda to všechno věděl.
A stejně stihnul jen pustit lidi a zachránit rádio. (Dobře no, chvilku váhal mezi ním a svačinou.)

Standa Hložek stál před svou sanitkou a zděšeně se rozhlížel kolem. Hrůza ho doslova paralyzovala na místě. Přesně opačná reakce než ho učili na výcviku.

Jeho kolega zrovna popisoval lihovkou čelo jednoho ze zasažených ležících lidí. Na čele zela číslovka 3. To znamenalo “nebrat, toho už nezachráníme.” Ti s jedničkou byli bráni přednostně. Ti s dvojkou byli dost živí na to, aby mohli počkat. Takhle se to u hromadných nehod dělalo. No nehod... tohle nehoda nebyla.
Sakra,... vždyť nehlásily zprávy ostřelování teprve na hranici se Slovenskem?!

Potom ho oslnil záblesk...

...odraz slunce od přilétajícího záchranného vrtulníku.

Vydechl.

Šlo se nakládat.

Wolf asked Lioness to try and describe as much of the ritual to him, as she could remember.
She closed her eyes, summoning every ounce of memory she could muster, but all she could get were flashes.
Light, sounds, emotions, magic. A colourful blur of things moving too fast to grasp or put into words.
"Did he use any artifacts?" the director prompted.
She was sure he did. But could she pinpoint their function, or at least recall their looks in any detail?
She didn't think it likely. But she needed to try.
A pencil in her hand started sketching.

Disciplinární komise Hmyzí judistické asociace došla k závěru, že někteří soutěžící používali v kvalifikačních zápasech na letošní mistrovství světa nedovolené techniky.

Ve sporném duelu se světluščí judista pokusil dostat soupeře na krovky pomocí silného záblesku světla, zapomněl však, že bojuje proti zápasníkovi reprezentujícímu kněžice, který se může bránit podobně neférovým způsobem. Nakonec tak byl poslán k zemi světluščí judista, jenž z nečekaného zápachu omdlel. Stejně dopadlo i několik můr, které se, přilákány světlem, slétly k žíněnce.

Oba judisté budou z kvalifikace vyloučeni.

Světluščí judista smutní i z jiného důvodu: „Chtěl jsem oslnit soupeře i fanynky, nakonec však omdlévaly kvůli němu.“

“Ti zelení mužíci budou ještě litovat!” křičel prezident.
“Nejsou zrovna zelení, pane,” oponoval mu poradce.
“Třeba oranžoví, takovou potupu si líbit nenecháme! Vyloučit nás? To si zaplatí!” Prezident zvedl sluchátko červeného telefonu. “Spojte mě do Pentagonu!”
***
Předseda Galaktické Aliance Inteligentních Ras sledoval pohybující se objekty na senzorech. Podle emisí se jednalo o lodě pozemšťanů, proč by ale vyslali novou delegaci poté, co je vyloučili? Nerozuměl těm primitivním tvorům… Mnoho z lodí mířilo přímo k centrále Aliance, brzy se jich bude moci zeptat sám.
Vtom ho oslnil záblesk, jak první z lodí dopadla. Tucty dalších intergalaktických balistických raket zahájily finální sestup.

Bylo to největší divadlo, které se v jejich životě odehrávalo.
Ale oni se na něj neměli dívat.
Měli se držet nebeských rukou, které je odváděly pryč.
Oheň, padající z nebe a stravující město, které navzdory všem jeho nedostatkům nazývali domovem.
Hlavou se jim honily vzpomínky, na vše co opustili.
Do toho města vcházeli s bohatstvím, získaným po boku strýce.
Odejít museli jen s tím, co měli na sobě a co rychle pobrali.
Nakonec se ta dávná volba pohodlí a blahobytu civilizace ukázala být tou horší, tou, která nevede do šťastné budoucnosti.
Zase budou kočovníky, pastevci... nebo už ani to ne?