Můj dědeček (budiž mu země lehká) nám vždycky rád vyprávěl historky z vojny. Byl v kasárnách na Slovensku a zažil tam ledacos.
Jeho oblíbeným příběhem byl ten o duchovi. Kasárny údajně obcházel duch svobodníka Cáta, který tragicky zahynul při cvičení.
Děda tvrdil, že ducha jednou potkal. Bylo to pozdě v noci, on a jeho kamarádi se vraceli z hospody. Byli všichni trochu přiopilí...
Najednou uviděli zvláštní světlo v blízkém křoví. Osoba v bílé. Kdo by to mohl být?
"Kdo tam je?!" zvolal můj děda.
"Já jsem duch Cát!"
Děda a jeho kamarádi dali hlavy dohromady. "A co žádáš, duchu?"
"Papír!"
Tuhle storku nám děda opravdu vyprávěl, samozřejmě je to vtip. Často nám dělal, že začal něco vážně vyprávět, jenom aby se z toho vyklubal humour (a vše bylo vymyšlené).
Já mu na to vždy skočila i s navijákem.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
XD
Keneu
XD
Já ten vtip dokonce i znám, ale stejně jsem se nechala nachytat na autentické dědečkovo vyprávění.
Ježiš, to je výborný :D děda
strigga
Ježiš, to je výborný :D děda musel být veselá kopa. A mně to hrozně připomnělo, jak jsme jednou v Alpách potkali výpravu polských horolezců, kteří si naši velmi neambiciózní skupinku zřejmě spletli s jinými horolezci, neb se nás zeptali "Do ściany, do ściany?" Mysleli tím dotaz na to, zda jdeme zlézat vrchol nějakou šílenou stěnou, ale jeden člen naší výpravy jim na to promptně odtušil "Ne, to my jsme jen tak propocený". :D
tak tím jsi to zabila :)
Tora
tak tím jsi to zabila :)
Vtip znám, ale tohle podání
Tora
Vtip znám, ale tohle podání je boží