Ikonoklast

V hrudi mám uvězněného malého ptáčka. Volavku? Ne, snad vlaštovku… Zpívá do nebe píseň mého srdce, však dochází mu hlas. Jaktože nechápou, že mi nikdy nevezmou mé jméno?
Když mě naučíš létat, tak snad najdu cestu domů. Domů… už pro mě nikde není doma. Neříkej mi, že ta křídla jsou jen falešná naděje.
Je tam venku někdo?
Kým mám být, abych se pro někoho někým stal?
Věci se mění. Netočí se v kruhu. Je to spíš… spirála?
Teď už, když vidím most, nemyslím hned na to, že skočím. Ale na to, že přejdu.
Temnota se zvedá.
Otče, stůj nade mnou.