DMD č. 05. pro 5. 4. 2025. Téma: Volavka

Sříbrošedé volavky lovily na písčité mělčině. Poslední dobou ale netrpělivě zvedaly hlavy a dívaly se do slábnoucího slunce. Tloukly křídly, jako by zkoušely, jestli to ještě dokážou. Občas vzlétly, zakroužily nad zálivem a zase dosedly na vodu. Jednoho dne se nevrátí.
Poletí na Jih, přes pláně a údolí, koryta řek, mohyly, ruiny, zarůstající spáleniště. Neznají hranice, nezajímají je strany. Poletí za světlem a dostatkem, uniknou zimě. Křídla je bezstarostně ponesou na západním větru.
Círdanovi elfové tak vyplouvali na svých rychlých lodích. Jen na pár dnů, týdnů, a zase zpět. Kdyby se neotočili domů, nepřivolalo by je ani jaro. Už nikdy.

Praha, 6.4.2025
Minulé úterý byl náš zpravodaj svědkem nevysvětlitelné události.
Skokanka do vody, Míčový kouzelník a Skateboardista vyrazili z odlehlých koutů hlavního města, aby se sešli na pláni.
Demonstraci zvukově podpořila Dívka s tamburínou.
Dívka se švihadlem naznačila našemu reportérovi dosti nevhodným gestem, že otázky nezodpoví. Prý se musí soustředit, schody od Stalina k Vltavě jsou pro ni výzva.
Bronzový průvod dorazil na Mariánské náměstí chvíli po poledni.
Před Magistrátem už čekala Unavená s transparentem „Vraťte veřejnosti čtyřprocentní umění!“
Do uzávěrky Hobuletu se našim investigativcům nepodařilo objasnit, kdo a z jakého důvodu oživil bronzové sochy z osmdesátých let.

Sotva si šlo představit podivnější svatbu. Hostů poskrovnu, přesto hodovní síň praskala ve švech náporem domácích.
Mladou a křehkou nevěstu zdobil růžový plášť s vyšitou zlatou volavkou, ale její pleť svou barvou připomínala peří té skutečné. Naproti tomu ženicha, ač bezzubého, seschlého a shrbeného, jako by v jeho devadesáti letech polili živou vodou. Zatímco pro ni byla tato svatba první, on se dnes ženil již poosmé.
„Jaký krásný pár,“ uchechtl se kdosi v davu přihlížejících, „skoro by jeden začal váhat, který z nich přežije toho druhého.“
„Proč se nevsadit?“ odpověděl šeptem druhý. „Za sebe říkám: sto zlatých dragonů na Waldera.“

Společenská místnost byla plná studentů, převážně z mladších ročníků. Upřeně Marka sledovali. Nevšímal si jich.
„Expecto Patronum!“
Z hůlky vyšel oblak stříbřitého kouře. Začal se formovat…
„Jé, on má křídla!“
Soustředění povolilo a patron zmizel.
„Vypadalo to jako volavka.“
To by šlo. Mimo jiné symbol zvědavosti, protože údajně strká do všeho zobák.
„Spíš netopýr. Mělo to kožnatá křídla.“
„Tak velký netopýři nejsou…“
„Zkusím ještě jeden pokus.“ Takhle by mě mohly sledovat moje vlastní děti, pomyslel si. Krásná myšlenka… „Expecto Patronum!“
Místnost zalilo namodralé světlo tvora, kterého v Bradavicích ještě nikdo neviděl.
„Toho znám z knížky!“ vykřikl nadšeně mudlorozený prvák. „Dimorphodon!“

"Tak naposledy, řekl jsem, že ani náhodou! Nebudeš ze sebe dělat návnadu, je to moc nebezpečné," soptil Harry, frustrovaný debatou, kterou vedli v předchozích dnech už nejmíň třikrát.
"To ti nikdy dřív nevadilo!"
"Dřív jsme spolu ale neto... Ehm. Nebyli jsme si tak blízcí."
"Ale šlo by mi to. Dostali bychom je! Ty zkrátka jen žárlíš, protože bych byl neodolatelná volavka," vytasil se Draco s výrazem, který pochytil při společném sledování mudlovských kriminálek.
Harry převrátil oči v sloup.
"Víš, někdy mi vážně chybí můj předchozí parťák. Jako Malcolm jsi nebyl tak samolibý."
"Protože jsem nebyl tak hezký," ušklíbl se Draco."

V hrudi mám uvězněného malého ptáčka. Volavku? Ne, snad vlaštovku… Zpívá do nebe píseň mého srdce, však dochází mu hlas. Jaktože nechápou, že mi nikdy nevezmou mé jméno?
Když mě naučíš létat, tak snad najdu cestu domů. Domů… už pro mě nikde není doma. Neříkej mi, že ta křídla jsou jen falešná naděje.
Je tam venku někdo?
Kým mám být, abych se pro někoho někým stal?
Věci se mění. Netočí se v kruhu. Je to spíš… spirála?
Teď už, když vidím most, nemyslím hned na to, že skočím. Ale na to, že přejdu.
Temnota se zvedá.
Otče, stůj nade mnou.

Někteří v lágru říkají, že jim Jezerský připomíná psa. Dogu.
Německou, pochopitelně. Patnáct let po válce to pořád zní jako nejsprostší nadávka.
Jan nemůže popřít, že to označení je zčásti přiléhavé.
O něco víc mu ale Jezerský připomíná volavku.
Vybavuje si elegantní, trochu hrozivou siluetu ptačího těla, tyčící se nad vodní hladinou potoka doma na Blatech. Rozvážnou chůzi a hlavu, pasoucí za kořistí.
Připomíná mu ji i teď, v čele skupiny dozorců.
Stojí na nástupu, Jan uprostřed čtyřřadu vězňů .
Je chladné květnové ráno a ve vzduchu příslib amnestie.

Když zazní: „... 24601!“, jeho nositel nevydechne úlevou.
Zhluboka nasaje vzduch do plic.

"Tak co na to říkáš? Líbilo se ti to?"
"No... jako. Bylo to dobrý. Jako, hezký film."
"Nezníš moc nadšeně."
"Ne, vážně! Animace jako vždy úžasná, stejně jako kamera, i ta hudba se jim moc povedla. A ten dyzajn těch postav, ten byl taky epesní!"
"Tak teď mladý říkaj tomu, když celou dobu čučíš animovaný babě na bicáky?"
"Ale kuš. Navíc. Nebyly tam zuby a všichni to přežili."
"...zuby?"
"Hele, slíbili mi divnou zubatou volavku a alegorie na umírání a místo toho tam byl většinu času malej děda v divným pyžamu! Já mám starý chlapy rád ale ne obalený peřím!"

Důvody, proč je to či ono zvíře vhodnější k jídlu, než tohle jiné, je možné hledat do nekonečna.
Možná na to mělo vliv uchovávání poživatelnosti v pouštních podmínkách.
Možná dostupnost a zdraví populace v předmětné době a místě.
Možná, jak později vznáší jako důvod Pavel, byli někteří tvorové více spojeni s modloslužbou - ať už jako obětina, nebo jako předmět uctívání.
Máme se sytit tím, co prospívá.
Pokud by ti v žaludku měl skončit příbuzný egyptského božstva, možná je lepší se soustředit na chléb, jako symbol Spasitelova zlomeného těla.
S tímhle uvažováním pak ovšem brzy narazíme na problém vína a abstinence.