Pudy

„Pudy a zase jen ty pudy. Není to pro život trošku málo?“ Žák svému Velkému učiteli naslouchal s posvátnou hrůzou. Ano, ten člověk měl naprostou pravdu. Pořád samé boží tělo a božská láska a ve výsledku nic menšího než nestřídmost a požitek při obžerství a rozsévání genů. Jedno se kamufluje jako snaha o zachování lidského rodu a druhé coby nezbytné životní potřeby pro přežití. „Sám vidíš, učedníku, že zde v kláštěře nepotřebujeme ani jedno. Jsme schopni dosáhnout takového meditativního stavu, při kterém nám všechna laciná pozlátka zůstávají odepřena, aniž bychom tím utrpěli sebemenší škodu.“ Učedník se začínal mírně ošívat. Sutana jej najednou škrtila a po tváři mu stékal pot. V klášteře vyrůstal odmalička. Co je to hlad, to věděl, ale láska? Konečně…dnes v noci se to má dozvědět. Mniši sice byli soběstační, ale strkat svoje posvátné ruce do klozetu se jim příliš nechtělo. Uklizečka byla podle mladíkova soudu ta nejhezčí žena, kterou kdy spatřil. Co na tom, že jí obličej hyzdily bradavice a pár vrásek. Jeho nová lektorka si s ním dnes domluvila schůzku a on tajně doufal, že Učitel zase bude celou noc rozjímat, jak ctnostně nazýval své tajné noční výpravy za světskými neřestmi, před kterými mladíka právě varoval.