Noldolantë

Byla jasná červencová noc. Měsíc zaléval svým stříbřitým světlem zvrásněnou krajinu. Seděli jsme s Maglorem u ohně zahloubáni do svých myšlenek. Do ticha jen temně hučel les a vítr pročesávající schnoucí trávu.
Po chvíli začal tiše zpívat. Byla to krásná a také velmi teskná melodie. Slovům jsem nerozuměl.
Když dozpíval, zeptal jsem se: „Proč vždy zpíváš v jiném jazyce?“
„Je to můj rodný jazyk. Mám jej rád," vysvětlit mi a uhnul pohledem.
„Ale vždy to zní smutně,“ namítl jsem.
„Nese v sobě spoustu vzpomínek na krásná místa, která jsem musel opustit. A na rodinu." V očích se mu zaleskly slzy.