Silmarillion

Všude černočerná tma, jen Elberetiny hvězdy na nebi jasně svítí. Ani Morgothova zloba se jich nemohla dotknout.
Tu se na východě objevuje jasná záře. Vyšlehne purpurový paprsek, zpoza obzoru se noří rudá koule. Brzy zezlátne a světlo se rozlije po krajině. Takové, jaké ještě nezažila, poprvé nastává bílý den.
Na západě zase září stříbrná. Na oblohu stoupá měsíc, zůstává však zastíněn tím zlatým jasem. Tam letí ohnivá Arien, krásná i strašlivá, její plamen zahání i Morgotha.
Dva nádherné stromy zničil, napáchal tak nenapravitelnou škodu. Telperion ani Laurelin však nezašli úplně. A stříbrné a zlaté světlo nikdy nepohasnou, dokud svět potrvá.

Větve bříz šustily ve větru, stěží slyšitelně přes šumění příboje. Na mořském břehu není nikdy ticho, může tu zavládnout jen mlčení.
„Ještě se naše cesty nerozcházejí," prolomil jeden z bratrů těžkou chvíli.
„Právě teď se rozcházejí," odvětil druhý, jen o půl hodiny starší.
„Tvoje vede do lesů."
„A tvoje na moře."
„Neloučíme se navždy."
„Ne. Zatím ještě ne."
„Ta chvíle nastane až za mnoho let."
„A přesto, až přijde, bude to příliš brzy."

Podle tváře si je často pletli, ale povahou se Elros podobal otci, Elrond matce.
A tak stáli v objetí na travnaté pláži, v srdci ozvěnu budoucího žalu.

„Pět set let ti uteče jako voda." Mělo to znít povzbudivě, ale nechtěně se mu do hlasu vkradla stopa závisti. On už načal sedmou tisícovku a konec pořád v nedohlednu. „Zkušenosti máš?"
Nešťastník zavrtěl hlavou. „Jsem tesař."
„Skvěle. Opravy potřebujeme jako sůl." Kdyby směl, nechal by ho, ať nedělá nic jiného. „A teď ukaž, co máš na sebe." Už se mu hlásili muži vybavení tak, že by nepřežili první noc.
Tentokrát to docela ušlo, až na boty. „Do takeláže mi nepolezeš, jasné?"
„Ano, pane." Elf zaváhal. „Neptáš se, za co..."
„Neptám se." Nikdy se neptal. „Vítej na palubě Vingilotu, námořníku."

Elrond se otočil, když uslyšel kroky na dubové podlaze.
„Promiň, bylo otevřeno."
Elrond se jen usmál na znamení souhlasu a otočil se na stoličce zpět ke stolu, kde měl rozloženou mapu.
Ereinion si stoupl za něj, tak že se jej téměř dotýkal a mladík se o něj automaticky opřel zády.
„Budeš mi chybět."
„Ty mě taky," odvětil Elrond.
Elrond se zvedl ze židle a otočil se čelem k Ereiniovi a objal jej.
„Bojím se o tebe," zašeptal Ereinon a pohladil jej po vlasech zakrývajících mu záda.
„Já vím," usmál se nevesele Elrond a prsty mu přejel po vráskách na čele.

Pochodovali jsme na východ k Amon Sûl. Pevnost na vrcholu větrného kopce se z dálky jevila malinká jako dětská hračka. Přítomnost Elendilových vojsk jsme zatím jen tušili, stejně jako pohled krále Arnoru, který se upíral k západu a očekával příchod spojenců.
Kapitán zavelel stát a vyhlásil pohov.

"Co bude pak?" zeptal jsem se tiše.
"Až se spojíme s Dúnedain, půjdeme do Imladris," řekl. "Elrondovi kováři prý pracují dnem i nocí."
Bylo mi úzko. V tomhle okamžiku na mě dolehla děsivá tíha vědomí, že jdeme do války, že jdeme zabíjet a nejspíš i zemřít.
Poznal to.
A tehdy mě poprvé políbil.

Cítil se znovu narozený. Jeho tělo pořád ještě bolelo. Pahýl, kde bývala ruka, tiše pulzoval.
Přesto se cítil šťastnější, než kdy dřív.
Něžný polibek na jeho čelo. Zvednul hlavu, aby ho opětoval na rty.
"Myslíš, že je to dobrý nápad?" zeptal se opatrně Fingon. Byl to vždy Maedhros, který ve Valinoru chtěl udržet jejich vztah pouze přátelský.
"Můj otec je mrtvý, už mu to vadit nebude. A pokud tvému dám korunu... Snad se ohlédne jinam."
"Až poprvé... " Fingonovi došla slova. "Víš, že potom už není cesty zpátky." Pokud nechceš dopadnout jako náš děd, neřekl.
"Chci poprvé a pak mnohokrát potom."

„Noldor nám nikdy nepřinesli nic dobrého."
„A teď by princátko přivandrovalec ještě chtělo loď."
„Inu, má to v krvi. I jeho otec si jednu postavil."
„A vyplul na ní jednou jedinkrát."
„Jak jinak. To nevíš, co udělá Noldo s lodí hned po přistání?"
Zpoza rohu chodby se ozval několikahlasý smích. Mladý muž zaskřípal zuby. Teď ještě některý z telerských dvořanů připomene, že jeho otec nebyl dokonce ani Noldo...

„Nech je být, Eä. Mně se pošklebují zrovna tak, když si myslí, že je neslyším."
„Tobě? Svojí vlastní paní?"
„Prý - jediný její sličný rys je kámen na hrdle."
„Ten, co vyrobili Noldor?"

Myslel si, že nejhorší vidinou jeho života byly vzdálené lodě v plamenech. Pak to byl nekonečný sníh a led, přinášející smrt.
Mýlil se. Bledé tělo zmítající se na ostré skále, milovaná tvář ztrhaná bolestí a strachem.
Nebylo jak k němu vyšplhat, jak ho vysvobodit z jeho pout.
Jediné vysvobození bude skrze smrt, snad rychlou. Poslední dar, který mu mohl dát.
Třásly se mu ruce, jeho tvář mokrá od slz.

Kéž mu Valar dopřejí sílu, kéž jeho šíp-

Nebe se zatmělo. Obrovská křídla rozehnala popel a mlhu. Zářivé oko, peří poslů krále Valar.
"Synu Fingolfinův, donesu tě k němu. Neztrácej naději."

Pořád mu v uších zvonil ten krutý smích. "A jak krásně křičíš, můj drahý," šeptal jeho mučitel. "Budeš kvičet jako podsvinče, až tě pověsíme na hák?"
Jak dlouho už ho řezal ostrý vítr, jak dlouho už necítil svou ruku, která nesla celou jeho váhu?
"Ať tě uvidí tvoji bratři v celé tvé kráse, jak se houpáš na našich zdech! Ale možná bych ti neměl dávat naději, oni nepřijdou. Opustili tě napospas nepříteli."
Jedna jeho část doufala, že nepřijdou nikdy, neuvidí ho v jeho zoufalství a ponížení. Druhá toužila po záchraně, útěku... A zmenšovala se každým dnem.

Pak uslyšel známý zpěv.