Na Kostnickém koncilu

Strčili ho do špinavé vlhké cely, spoutali mu ruce a nohy.
V té troše světla, co sem dopadá, vidí svou karmínovou krev stékající po okovy rozedřené kůži.
Chřestění řetězů děsí a odstrašuje bdělé poštolky, jeho jedinou společnost.
I se spoutanýma rukama píše listy svým přátelům.
Přestože ho okovů zbaví, přemístí ho do lepší cely a konečně mu dopřejí slyšení, pocit bezmoci pout přetrvá.
Nemůže přiznat, co nenapsal a nekázal, aby se nedopustil křivopřísežnictví, a nemůže odvolat, co psal a kázal, aby nezradil své stoupence.
Ruce má svázané i když ho poutají k hranici. Ani je nemůže naposledy sepnout v modlitbě.