DMD č. 17. pro 17. 4. 2016. Téma: Svázané ruce

... by s nejvyšší pravděpodobností vyústilo ve velmi odmítavou reakci ze strany příslušných tajemníků a vyšších sekretářů, kteří by zcela jistě argumentovali směrnicí 360/54 zaměstnaneckého zákona revokující směrnici 250/17 stejného zákona a stanovující tak lhůtu nejméně 54 pracovních a 17 volných dní vyhrazenou na připomínky a pozměňující návrhy týkající se tohoto vážného zásahu do personálního složení jejich oddělení v jejich kompetenci a potažmo jurisdikci. Následky takového počínání by, mám-li to říci zcela bez obalu a bez sklonu k neadekvátním hyperbolám mohlo díky své nesporně objektivnější právní povaze zásadně převážit potenciální oddálení termínu zmíněnému politickému manifestu.
"Cože?"
"Máme svázané ruce, pane ministře."

Ředitel: "Dnešní poradu jsem svolal kvůli nové vyhlášce, která se bohužel týká i naší školy. Už jste o ní slyšeli?"
"Asi ne."
"Další blbost?"
"Tak o co jde?"
"Má zaručovat bezpečnost studentů. Zákaz používání zdraví ohrožujících pomůcek."
"Copak používáme něco nebezpečného?"
"Skoro nic, až na jedy..."
Hrozislava Pryskyřníková: "Cože?!"
"střelné zbraně..."
Zdislava Střelená: "Cože?!"
"a nějaké nože, dýky, meče a podobně."
Mečislav Propíchnutý: "Cože?!"
"To si to s nimi teď studenti nebudou moc vyzkoušet?"
"Ne."
"Co bude s ročníkovým odstraněním?"
"Žádné nebude."
"A jak je to jako naučíme?"
"Spolu s vyhláškou mi přišla i výuková videa, která vám teď rozdám..."

Ti čtyři byli mladí, perspektivní, šikovní a zdvořilí. Kdyby všichni přesídlenci byli takoví, byl by Babylon daleko klidnějším a obecně lepším místem.
Místním začali brzy být trnem v oku.
Jejich odlišná víra se stala vítanou zbraní.
Jeden mladík letěl do jámy ke lvům, protože se nemodlil k lidskému panovníkovi.
Tři ostatní padli do rozpálené pece, protože nepoklekli před zlatou sochou.
Králové příliš pozdě zjistili, jak omezující je vydávat nezměnitelné zákony. Nemohli ochránit ty dobré před zákeřností.
V obou případech s údivem přihlíželi.
Jediné, co došlo újmy, byla pouta.
Hospodin zavřel tlamy lvům, zchladil plameny ohně a zlomil sílu lidských předpisů.

Celý večer trvá, než mi vůbec někdo poví, proč.
Řekl prý generálovi, že jestli chce poslat do Dutých hor vojáky bez pořádné výstroje, má použít lidi, protože ti budou na omrzlých pahýlech pajdat jen několik desítek let. Generál se nabídl, že to může skřetům zařídit i kratší, a dostal půlkou pěsti.
Takže teď Jugháš trčí na dva týdny v káznici.
„Škoda, že jsem o to přišla," zalituji.
Pak si najednou uvědomím, co jsem slyšela.
„Duté hory? Chtějí zahájit kampaň v Dutých horách? Proti Divokým?"
S povzdechem pokrčí rameny. „A co proti tomu zmůžeme..."
Kousnu se do rtu. „Nebudu zabíjet skřety."

Svázané ruce
Svázaná celá
Jsem
V cele
Úplně celá
(Dotkni se čela
Cos to viděla
Ve větru vanou
Svazečky rukou
Navlečené na niti
Vyschlé, už nevoní
Úplně normální
Lidské ostatky a vílí koření
Sladké kvílení
Falešné vábení
Budeme zavření
Karanténa kriminál
Kretén co tě miloval
Porodíš pelyněk, poviješ blín
A pak si odřízneš od paty stín
Tam kde jsi teď už stíny nemohou
Můžeš být propastí vichřicí oblohou
Teď už tě nesvážou
Do lidských kouzel do vílích provazů
Věneček z elektrod ti nevetknou do vlasů
Vypij si pelyněk, vypij si blín
Naproti tobě už kráčí tvůj stín)
Svázaná
Celá
Pořád

Ve stanu bylo dusno. Samozřejmě mu svázali ruce; ale stačí jeden z mnoha jeho klasických triků a bude volný. Tak co zkusíme dneska?
Přetržení pout pomocí nadlidské síly zamítl, to je příliš nepohodlné a bolestivé. Dobrá, co tedy nechat oteklou ruku splasknout ve vodě a z pout se vyvléci? To nepůjde. Ruce nejsou nijak zvlášť oteklé a pouta jsou natěsno. Takže tu máme tu možnost najít nějakou drobnou čepel a proříznout pouta zručnými pohyby.
To by šlo, kdyby někde nějaká čepel byla. Tady ale nebylo nic.
Kara ben Nemsí se rozhodl, že pouta bude prostě muset rozdrtit silou svého charizma.

„Dobrý den, já bych potřeboval…“
„No ale to nejdřív musíte do třetího patra, vyplňte si fialový formulář,“ přerušila ho slečna za přepážkou.
„Na fialový formulář ale potřebujete razítko vedoucího, dveře napravo,“ navigovala ho paní ve třetím patře.
„No ale než vám dám razítko, musíte mi donést potvrzení o zaplacení správního poplatku,“ upozornil ho vedoucí.
„Tak to bude tři sta korunek, ale pro potvrzení musíte do čtvrtého patra, ono nám to leze z jejich tiskárny,“ omlouvala se paní na pokladně.
„Ale já vám nic vydat nemůžu, my totiž za tři, dva, jedna... A zavíráme. Na shledanou,“ rozloučila se slečna za přepážkou.

Ani na okamžik nespustil pohled z uplakaných očí Narcissy Malfoyové.
Úspěšně potlačil vědomí ostré čepele, která mu právě zajela hluboko dovnitř hrudi.
V duchu proklel všechny zoufalé matky i s jejich zatracenými syny a...
„Tak přísahám,“ vydechl.
Z hůlky Bellatrix Lestrangeové vytryskl třetí a poslední paprsek.
Tenké rudé jazyky vytvořily magický řetěz, který k sobě připoutal dvě bledé, roztřesené ruce.
Horce mrazivá pečeť Neporušitelné přísahy.
Ještě pořád se snažil nevnímat.
Teprve když sestry zmizely do nezúčastněného ticha noci, povolil napětí, kterým držel aktivní svou Nitrobranu.
Tehdy ucítil, jak se z jeho srdce řinou potoky krve.
Bolest ho srazila k zemi.

Yennefer v duchu soptila. Takhle pitomě se nechat chytit! Zkusila se pohnout, ale pouta se jí jen víc zařízla do zápěstí. Neelegantně zafuněla. Slinu, která jí vytekla, zkusila otřít ramenem do košile. Kdyby aspoň Marigold tak nečuměl!
Vztek nepomůže, děvče. Jen klid a bdělá mysl. Zkusila se soustředit.
Tak ti tupí drakobijci si myslí, že když čarodějce svážou ruce a ucpou ústa, nemusí se jí bát víc než obyčejné husopasky. Netuší, že hlavní je motivace. Já draka potřebuji víc, než si oni vůbec dokážou představit.
Zhluboka se nadechla a vydechla, seč jí roubík dovolil, a nenápadně si protáhla pravou nohu.

Kdykoli se s mamkou bavím o otci, skončí to u naštvání nebo slz, případně obojího. Kdykoli se za ním chystám vypravit, stačí mi jeden pohled, abych věděla, že jí to není jedno. Kdykoli se o něm zmíním, všimnu si směsice bolesti, křivdy a zlosti v jejím výrazu… Kdykoli se sejdu s ním, mám provinilý pocit. Kdykoli se zmíní o mámě, čekám na ošklivé názory. Vím, že kdykoli se o ní zmíním, dojdu k nepochopení. A při tom stačilo tak málo… Komunikace. Chuť investovat čas a city. Snaha o vzájemnou blízkost. Ale jako dítě mám v této věci bohužel svázané ruce…