Hra doopravdy

„Smrt, smrt, smrt!“ chroptěly černé rty pestře nebarevného klauna.
Muž s puškou na balkonku, také v tmavém. Ochranné zbarvení ani nepotřeboval, kdyby se svlékl do naha, dav pod ním by si ničeho nevšiml. Vlasatci zapouzdřeni v svých orgastických sebetancích, vlasatice vzpínavé – vem si mě, ty ďáble! – k poskakujícímu idolu na pódiu.
„Nechce jenom zmrd!“
„Jsem tvůj sen,“ pomyslel si, zamířil a vystřelil.
Tlumič zbytečný, rachot bubnů nad dělovou salvu.
Hudebně němý zpěvák zachroptěl, strnul, sesul se k zemi.
Dívky šílely, chlapci vytrženi, kapela přidala.
Jekot, pískot, nadšení!
Sbalil si fidlátka, pomalu odcházel.
Než to praskne, polkne u baru ještě pivo.