DMD č. 27. pro 27. 4. 2016. Téma: Dnes to praskne

Čekání je vždycky ta nejhorší věc.
V prvním ročníku, se zaťatými pěstmi, na to, kam tě zařadí.
Ve třetím, s obličejem bolestně staženým do lhostejné masky, na to, kam zařadí bratra.
V pátém. Až rodiče přijdou na to, že nejsi doma. A že už nebudeš.
V šestém. Na to, jestli Rema ještě někdy pustí z ošetřovny. Jestli s tebou ještě bude mluvit, po tom, cos mu udělal.
A teď. Na to, až celý svět pochopí, co se stalo, a dojde k jedinému nevyhnutelnému závěru.
Vstáváš, oči ti padnou na hůlku v třesoucí se ruce.
Už nechceš čekat. Není na co.

Požadoval její poslušnost.
Ale jí jeho pravidla přišla příliš přísná, nepochopitelná.
Chtěl ji trestat.
Dostat na zadek, protože zakoulela očima, bylo ponižující.
Žádal její důvěru.
Ale jak věřit někomu, koho těší zraňovat?
Považoval bolest za osvobozující.
Ji děsila - i když ji snesla, i když se měnila v rozkoš.
Toužil ji mít pro sebe.
Nechtěla nic jiného, než být jeho.
Nedokázal jí to vysvětlit.
Nedokázala poslouchat jeho činy, ani interpretovat jeho slova.
Může ho zastavit.
Jedna.
Může stanovit hranice.
Dva.
Může říct "ne".
Tři.
Může vydržet.
Čtyři.
Může pochopit.
Pět.
Může splnit slib.
Šest.
Rány páskem byly zkušebním kamenem.
Kamenem úrazu?

Zpočátku ho to docela bavilo, brzy ale zjistil, že mít věštecký dar není právě nejlepší věc.
Kamkoli přišel, vítali jej mnohdy s radostí, avšak loučili se s ním přinejlepším s rozpaky.
Nejvíce ho štvaly davy čumilů, které se za ním táhly s predátorskými výrazy, doufajíce, že dnes zcela určitě něco praskne. Kolegyně Pýthie sice z podobných důvodů vyvinula metodu věštění v hádankách, ovšem prakticky to vedlo často k mnoha dezinterpretacím, omylům a dalším trápením.
Když opouštěl Théby, byl sice rád, že mor je pryč, ale kdesi hluboko cítil smutek.
Božské vytahování kostlivců ze skříní je sice očistné, ale poněkud bolestné.

Dveře do ložnice otvíral s nepříjemně staženým žaludkem.
Věděl, že tam na něj čekají. A podle těch pohledů, kterými ho před úplňkem vyprovázeli, soudil, že tentokrát se z toho jen tak nevylže. Budou chtít odpovědi a on pak bude mít o tři kamarády méně.
Zhluboka se nadechl a vešel dovnitř.
Uvítal ho hurónský řev.
"Remus! Remus je tady!"
"Pojď honem sem, máme tu pro tebe obrovskou čokoládu. Teda... ne tak obrovskou... No, Sirius ti možná ještě kousek nechal."
"No jasně, to prý na ten tvůj malý chlupatý problém pomáhá."
"Na můj... co?!"
"Nebo tomu chceš vážně dál říkat nemocná maminka?"

„Slib mi, že na mě nezapomeneš.“
„Slibuji.“
Trochu křečovitě se usmívám. Už zase jsem pila. Neptáš se, ale bereš si věci, které ti nepatří.
Kamarádit se s tebou je jako vydat se na procházku po tenkém ledě. Ze začátku našlapuji opatrně, ale po chvíli zapomenu na strach i na to, že neumím bruslit. Někdo na mě volá z břehu: „Neblázni, praskne to.“ Nemůžu si pomoct. Rozebíhám se doprostřed jezera, je mi lehko, jako kdybych sem patřila.
Ale nepatřím.
Nedávej mi důvod se nenávidět.
„Slíbíš i ty něco mně?“
„Ano.“
„Slib mi, že mě nikdy nebudeš mít radši, než já tebe.“

Přišla za mnou. Rozzuřená. A zároveň zoufalá.
"Udělej, co ti říkám, nebo ještě dnes prozradím tvé velké tajemství," začala mi vyhrožovat ve víře, že mě tím přemluví.
"Jaké tajemství?" řekl jsem klidným hlasem, přestože jsem byl náhle nervozní. Věděl jsem, o čem to mluví, jen jsem nevěděl, jak na to přišla.
"Však ty víš moc dobře," řekla neurčitě.
"Nevím," dělal jsem hloupého. "Řekni mi, co jsi o mě slyšela a taky kde," pobídl jsem ji.
"Myslím, že nemusíme hrát tyhle hry. Oba víme, o čem je řeč. Tak to udělej, nebo budeš mít kolosální problém, jasné?" odpověděla sebevědomě a odešla.

Šťouchám do toho, i když bych neměl. Píchám, popichuji, vymačkávám, sleduji tekutinu jak se navaluje do protějšího směru od mého zkoumavého prstu. Ani to nebolí.
Jasně, ruka se na gril prostě nepokládá, ale na chvilku se to přežít dá, skoro je to vlastně i legrace... 177°C a bolest přicházející se zpožděním. Prostě bžunda pro otrlé.
A jako se každý rád rýpe ve strupech, i kdyby to nechtěl přiznat, já si rád hraju s puchýři. Do zemdlení, občas ještě trochu více. Ba, už jsem na ně tak trochu odborníkem, vedu je až na limit a pak trochu dál. Dnes to praskne...

Měl z té cesty špatný pocit. Kdyby zatraceně nechtěla zrovna na prosluněný ostrov! Pokoušel se jí podsunout romantické aspekty kupříkladu temné jeskyně, ale nesetkal se s pochopením. Výhody polární noci taky nebrala v potaz.
Několikrát neuroticky zkontroloval, že si vše zabalil správně.
Rovněž opakovaně telefonoval s velmi podezíravou letištní úřednicí, která ho ujistila, že tohle rozhodně poznat nemůžou a že jeho „teoretické“ dotazy se jí nelíbí.
Sledovali je už od vchodu.
Letištní úřednice ochotně identifikovala hlas. Kdepak, holoubku!
Vrhli se na kufr.
Všechna naděje byla ztracena.
„Litry... tělových třpytek?“ konsternovaně hlesl tajný.
Bella se zajíkla.
„Ty se netřpytíš od přírody?!!“

Petr věděl, že jí to musí někdy říct. Bylo šílené nad tím jenom uvažovat, ale něco se v něm pohnulo, když se s Markem poprvé políbili. Pořád ji miloval a nebyl si jistý, co přesně mezi ním a Markem je. Ani, jestli to má budoucnost.
Půl léta bylo za nimi a on stále mlčel, když spolu telefonovali. Přece jí to nemohl říct jen tak. Musel ji vidět. Říct jí to do očí. Počkat si na facku nebo na dvě. Možná i na pláč.
Ta výmluva fungovala výborně. Alespoň dočasně.
Nenapadlo ho ale, že se ho Andrea rozhodne překvapit návštěvou.
Neplakala.

Čakali sme dve storočia. Osem generácií plánovania, zmien plánov kvôli nečakaným udalostiam, starostlivého zakrývania stôp a dúfania, že podmienky nastanú také, aké mali byť.
Mnohí o nás počuli. Úmyselne o sebe šírime dezinformácie, aby skutočným uniknutým informáciám nikto neveril. Zanechávame za sebou svoje symboly, ale vždy len tam, kde nič nerobíme.
Konečne sa nám to podarilo. Niekoľkokrát sme boli blízko. Ale vždy sa to pokazilo kvôli nejakej nešťastnej náhode, ako napríklad prvej svetovej. Teraz sa tak nestalo. Je čas na šampanské.
Konečne prinútime McLatheovcov, aby priznali, že ich prapredok Woody McLathe ukradol náš sústuh! A potom nám ho konečne vrátia!