Muži doriathské hlídky seděli ve větvích stromu. Byli tiší. Jejich dech byl jen ozvěnou ševelících listů. Zelené kazajky pokryté mechem a zelenou kůrou navíc chránilo kouzlo Melian.
Dole pod stromy se něco hnulo. Bylo to rozložité, nemotorné a hřmotné. Chvíli si mysleli, že slyší divoké prase.
Co je to? naznačil Mablung posuňkem.
Jiný hraničář pokrčil rameny.
Sešplhali níž. Kráčelo to po dvou nohách, bylo to šeredné a páchlo to.
Skřet, ukázali si dohodnuté gesto.
Střela nalezla cíl. Bytost bolestně vykvikla.
„Trošku chlupaté na skřeta,“ pronesl Mablung, když otáčel mrtvolu špičkou boty.
„Ticho! Něco mi říká, že jich tu bude víc.“
Když se elfové poprvé setkali s trpaslíky, lovili je, protože se domnívali, že se jedná o skřety nebo podobnou havěť. No co, každý se může zmýlit.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit