Probolet na dno

Večer nezapálili oheň. Sergej ležel na studené zemi. Nespal – pozoroval své rodiče, ležící na vzdálenost sibiřské stepi. Nevyřčená slova posledních dní stékala do vodopádů.
„Na co myslíš?“ zašeptala Annelise.
„Na ně,“ pohodil hlavou. „Sbližuje je jenom válka.“ Zaváhal. „V normální době by se nikdy nevzali.“
Zamrkala jako kočka. „Jako my, myslíš?“
Sergej mlčel.
„Nikdo nemusíme nést břemena svých rodičů. Ani nemůžeme.“ Vzdychla. „Kadete, mezi námi je přece víc!“
Natáhla ruku.
„Kdybys… šel se mnou… mohli bychom to zkusit.“ Usmála se: „A třeba opravovat auta!“
Sergejova dlaň překryla její.
„To mohli. Teda, ta auta,“ zakoktal se. „A… a to druhé taky.“