Druhá smuténka

První červencový liják, jako když Pánbůh rozevře náruč. Potůčky utíkaly od doškové stodoly z kopce. Oběhly naskládaná polena řezbářské dílny. Zabublaly kolem ovčína.
Alexeje vyburcoval Ilja kňučením. V kopci dostihl Romana.
Šli spolu. Podpírali se jako dva stromy.
Anně přibyl bělavý pramen. Záboj kulhal, otlučenou pušku jako berli.
Pánbůh ruce sklapl. Liják ustal.
Nic se vlastně nezměnilo, řekla později Romanovi, v pevně spleteném večeru, který patřil jenom jim.
Usmál se. Myslel si své – Záboj ze Serravalu musel chodit kolem něj.
Jen jsme si nedovolili umřít, dodala.
Některé věci najdeš jen po cestě, mohl říct. Ale neřekl.
Už to věděli oba.

Sergej se vracel z práce uondaný – takže deštník navíc před jejich dveřmi ho zaskočil nepřipraveného.
Lekl se. Co Annelise?
Dveře otevřel potichu. Pak uslyšel smích a otázka mu zkroutila žaludek.
Hlupáku. Válečné lásky nevydrží.
S temným výrazem vešel. Annelise s vysokým elegánem se přistiženě obrátili.
„Neruším?“ zeptal se štiplavě.
Elegán ji předběhl. „Marcel Deveraux, těší mě.“ Jeho tón říkal falešná identita. „Slečna nám pomáhá v jisté… citlivé záležitosti. Na techniku je jednička – a Němci ji nečekají.“
„My utekli, ale co ostatní?“ prohlásila Annelise plamenně „Nemůžu je v tom nechat!“
Sergej, opět, seznal, že je idiot. „Nemůžeš. Promiň. Jak vám pomůžu?“

Stáli spolu pod Bílým koněm, čtyři světové strany. Ostatní poslali napřed.
Annelise vykročila první, vibrovala netrpělivou energií.
Záboj odkulhal smířeně. Cestou ho podpíral Sergej – a mluvili. Konečně. Minulost zavřeli na dva západy.
Matka a syn zůstali. Sergej úzkostně prolomil ticho: „Maminko… já… se s vámi nevrátím.“
Jako by oba slyšeli prasknutí ledu. Rozplakala se: „Vyhnala jsem tě.“
„Ne, maminko!“ vyhrknul. „Já… musím. S Annelise!“
Objala ho, sílou nevyřčených let.
Vtiskla synovi do ruky malovanou pažbu. „Každého, koho jsem milovala, dovedla Marja zdárně domů.“
Odešel s hořkosladkým úsměvem.
Anna dohnala a podepřela Záboje. On jí podal svou pušku. A šli domů.

„Žil byl jeden židovský mládenec, blíženec. Často létával na…“
„Létajícím koni!“
„Tak. A zabíjel draky, tuze dobře. Pak do učení vzal mladého...“
„Bohatýra?“
„Tak dobře, bohatýra. A mládenec se do něho zamiloval. Jenomže bohatýrovi učarovala jeho sestra.
A když…“
„Bohatýra zranili draci?“
„No, tak ho zachránil, ale sám padl. A to je konec. Padejte spát, holky. Lepší nemám.“
„Jenomže! Náhle se mládenci zjevil stařec.
‚Šalom, pane Bože,‘ pozdravil mládenec, protože ho poznal.
‚Lituješ své smrti?‘ otázal se židovský Pánbůh.
‚Nelituji záchrány přítele. Ale sestru opouštím.‘
I, židovský Pánbůh se slitoval a mládence v hvězdu proměnil, aby sestře z nebe radil.“

Zbytek cesty k Bílému koni, jejich spáse, nebyl nebezpečný. Jen strašně těžký.
Záboj klopýtal. Nenáviděl svět. Horečku doprovázela zimnice - vodka padla na dezinfekci.
Anna hledala cestu očima letících ptáků. Bodlo ho v záňadří. Znovu zklamal. Smrt jí stála za levým ramenem, družka v lovu. Nedokázal ji zahnat.
Uklouzl, sebeovládání prasklo. Zvedla ho ona.
Třásl se. „Promiň,“ zaprosil.
Naklonila hlavu.
„Muselas zabíjet,“ vzlykl.
„Děláš, jako bych neznala smrt,“ odvětila ledově
Nerozuměl. Pak ztuhl. „To… není totéž!“
„Není,“ řekla pevně. „Tohle bylo správné.“
Stisk předloktí, dotek motýlích křídel.
„Smrt s námi žije už dlouho, Záboji. Je čas naučit se žít s ní.“

Večer nezapálili oheň. Sergej ležel na studené zemi. Nespal – pozoroval své rodiče, ležící na vzdálenost sibiřské stepi. Nevyřčená slova posledních dní stékala do vodopádů.
„Na co myslíš?“ zašeptala Annelise.
„Na ně,“ pohodil hlavou. „Sbližuje je jenom válka.“ Zaváhal. „V normální době by se nikdy nevzali.“
Zamrkala jako kočka. „Jako my, myslíš?“
Sergej mlčel.
„Nikdo nemusíme nést břemena svých rodičů. Ani nemůžeme.“ Vzdychla. „Kadete, mezi námi je přece víc!“
Natáhla ruku.
„Kdybys… šel se mnou… mohli bychom to zkusit.“ Usmála se: „A třeba opravovat auta!“
Sergejova dlaň překryla její.
„To mohli. Teda, ta auta,“ zakoktal se. „A… a to druhé taky.“

Třetí den zdolali Aravis. Údolí byla poslední hrozba. Poblíž bezpečí hor vydechli.
Varoval je Dobryňa, než padl první výstřel. Záboj pohlédl na Annu – zradili kolaboranti? Štěstěna?
Namířil. „Odveď je,“ syknul. Poslechla.
Němců nebylo moc. Neměli psy. Vystřelil.
Do lesa přeběhly děti.
Stačí je zabít.
Annelisina sestra a matka.
Nebo zdržet. Vystřelil.
Sergej. Annelise.
Poslední Němec střílet uměl.
Anna pronásledovatele setřese.
Záboj padl do mechu, rameno probodla bolest.
Jsem přijatelná ztráta. Jsou horší konce.
Třesknul hrom. Anna mezi březovými kmeny pevně svírala Marju Morevnu.
Pak bylo ticho, mech bezhlučně vsakující krev.
A Anna. Obrátila ho, zaškrtila ránu.
„Není přijatelných ztrát, rozumíš?“

Když přišel, cítila Anna v duté zimě svého nitra jen překvapení.
Nejdřív nemluvili – ona hledala cestu; on pomáhal ženám. Při třetí zastávce jí podal čutoru, jako sibiřskou vzpomínku.
„Celý den jsi nepila,“ řekl tiše.
Později Annelise na svahu sjela noha. Sergej hned přiskočil, pevně ji chytil. Anna zachytila – a opětovala – Zábojův pohled.
Válečné lásky rozorá mír, říkaly oči dvou trosečníků.
Vyrostl, říkaly oči dvou rodičů.
Večer u ohně vytáhla Anna ze záňadří kroužek motouzku, zteřelý léty. Voněl sněhem tajgy a dávnou něhou. Zimy trochu ubylo.
Obrátila se k Zábojovi. Přihýbal si z flašky, v očích nepřítomný lesk.
Něhu zafoukal sníh.

Annelise mlčky pozorovala Sergeje. Čtyři holomky zjevně o „výletu do hor, sblížit rodiny před svatbou“ nepřesvědčil.
Zvažovala únikové cesty – ale žádné východisko neviděla. Konverzace kroužila ve spirále podezřívavosti.
Náhle z lesa vyšel starší pán se psem.
„Sousede, ještěže jste je zdrželi!“ zahlaholil žoviálně. „Anuška nějak kvaltovala!“
Nedůvěra mírně opadla.
Sergejův otec pohlédl na Annelise, v tmavých očích výzva: „Málem jsem nestihl vlastní snachu!“
Nasadila úsměv, políbila ho na tvář. Páchl kořalkou.
Změřil chlapy pohledem: „Děkuju, ale už můžete domů. Kéž vás Pánbůh chrání – v horách je bez průvodce nebezpečno.“ Zdvořilostí zařinčela ocel.
Holomci pohlédli na pušky a psa.
A vypadli

Záboj zoufale objímal strom a nadával. Jako voják propochodoval celé dny - ale teď mu táhlo na šedesátku. Po půl dni hledání Anninu stopu definitivně ztratil. Vědel, že ji nenajde - je proboha stopařka!
Měl začít dřív, měl se starat o rodinu, neměl se nikdy nechat zlomit…
Pak uslyšel zaštěkání. Dobryňa přiběhl, na mordě úsměv ovčáckých psů.
Dovedl ho k loučce, kde Sergej nervózně cosi vysvětloval serravalskému řezníkovi a třem mladíkům - místním kolaborantským sviním. Anna měla v očích pohled štvané laně. Jeden kluk na ni nepokrytě zíral.
Záboj se nadechl. Už není voják. Ztracený čas nikomu nevrátí.
Ale o rodinu se postará.