Stydím se, jako kdyby to bylo poprvé. Kněz mi vlídně pokyne, ale když si sedám na židli, mám pocit odsouzence, co klade hlavu na špalek a doufá, že kat na poslední chvíli spustí sekyru, zašklebí se, máš ty, mladej, ale štěstí, poprava se nekoná.
Rozpačitě huhlám a furt bezděky čekám, kdy se důstojný pán s odporem odvrátí.
A potom to nehorázně nenucené - uděluji ti rozhřešení.
Vyjdu ven a koukám jak pecka, poněvadž bych si ani sám neodpustil a ty jsi vševědoucí a stejně tyhle věci děláš. A jsem vděčnej, protože nestydět se pro jednou za vzduch, kterej dejchám, je báječný.
Škvorecký snad promine.
Psáno na téma "Před tím a potom".
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
^v^
Blanca
Tohle je tak pěkně realistické a přitom nadějné a působivé.
Dobrý výběr, jsem ráda, že mi to neuteklo :)