Autorův výběr 2017

Nerušte moje kruhy. Mám o kolečko víc a mohla bych to roztočit. Já na to půjdu hezky zpříma. Žiju už tak dost na hraně, nemám zrovna moc co ztratit. Na rovinu, my dva společný průsečík nikdy nenajdeme. Manželské trojúhelníky mě nezajímají, tím spíš, že vypadáte jako koule. Ne že by můj život byl tak symetrický, spíš je samá hyperbola, ale rovnoběžně s vámi se o mě zajímá jeden, jehož obsah i obvod, jakožto i křivky prokazují mnohem logičtější propojení. Ve sjednocení nedoufejte, moje vnitřní body jsou proti, je to pro mě naprosto uzavřená záležitost. Tvořte si množinu s někým jiným!

Jak poslední rytíř na stráži stojíš.
Hájíš čest svoji i jiných.
Bojuješ se světem či vlastními stíny?
Ach lásko, odlož tu zbroj a schovej meče.
Cožpak ti neřekli, že válek již není?
Minul čas krve a lítých bojů.
Otoč tvář ke slunci, vyjdi mu vstříc.
Utečme do hor a začněme žít.
Na lukách ovečky v huňatých svetrech.
Maličká okna do naší roubenky.
Kachlová kamna a vůně chleba.
Políčko lnu, květy modré jak oči mojí matky.
Tkalcovský stav klape a ožívá.
Po kopcích nese se radost a smích.
Zapomeň na války a lidská muka.
Však čest se dá bránit beze zbraní.

„Prý máte určité… zboží.“
Cecil se snažil předstírat klid, ale srdce mu tlouklo až v krku. Muž v kabátě přikývl a udal cenu.
„Tolik?“ vyjekl Cecil a hlas mu přeskočil do úplně jiné tóniny.
Další přikývnutí.
Podívali se s Earlem na sebe. Už nemohli couvnout. Ne, když všem naslibovali, že to seženou. Cecil s povzdechem zalovil v batohu. Dvanáct dolarů, mléčný zub a Earlova odborka za Kryptoornitologii.
S nákupem se zastavili až u Cecila doma.
Cecil se šeptem pomodlil za benevolenci Tajné policie a strhl z balíčku papír.
Usmál se.
Formování Hor Střední Ameriky.
S tímhle budou na party cool.

„Řekl: ,Bděte a modlete se!‘ A já už jsem tak unavenej.“ Zahledí se do šera na obrysy stařičkého olivovníku. „Ty už jseš pěknej dědeček.“ Přímo ze slupičky vykotlaného kmene vyrůstá úplně nová ratolest. „Jak je to možný? Z takový suchý větve. Nerozumim tomu.“ Ohlédne se, kam poodešel Pán. Zívne. „Nerozumím tomu. Vítali ho jako Mesiáše a on si nechá připravit beránka - prý poslední večeři - úplně stranou od lidí, dokonce nám myje nohy jak poslední sluha. Mluví o chlebu a vínu jako o svém těle a krvi. Taky mluví o zradě. A je tak sklíčen. Kdybych si mozek upřemýšlel, nerozumím tomu.“

Když se vrátil, usmála se. Lehounce, křehce. Zvedla k němu ruku, slabou jako list papíru.
Pohladil ji po rameni, chtěl jí předat jistotu. Zavadil o vystouplou kost.
Měsíce na vzdálených plantážích ho nenechaly zapomenout, ale setřely akutní bolest bezmoci, která ho v tento večer návratu zaplavila.
Vztekal se. Všechny v domě by chtěl zpráskat, rozbít hloupé kulisy, roztrhnout oponu vědomí.
Seděl v pracovně, dlaně na obrovské mapě. Nejraději by prodal celou Antiguu, koupil všechna opiová pole v Persii a zničil je ohněm a solí jako prokleté Kartágo.
Nezmohl by nic.
Lékárenská lahvička na stolku v salonu se mu chřestivě vysmívala.

Z vrtulníku jsem vylezl naštvanej. Jednak mi ze základny nenahlásili tu šílenou bouřku, druhak ten heliport, na kterým jsem přistál, byl na pláži.
Navíc si to ke mně přihasil nějakej dědek v bílý říze jak vystřiženej z historickýho filmu a začal hlasitě brebentit. Abych mu rozuměl, zapnul jsem univerzální překladač, který to vyhodnotil jako starořečtinu a určuju obsah kruhu a tys ho zničil.
„Blbečku,“ zařval jsem na něj, „každý dítě ví, že obsah kruhu je píernadruhou a pí je 22/7.“
Po návratu na základnu (zas skrz tu elektromagnetickou bouři) jsem si toho chlápka našel na netu. Nějaký Archimédes ze Syrakus.

„Jdeme na trénink!”
„Nejdem!”
„Jdeme!”
„Ne!”
„Jdeme. Tečka!”
„Co si myslíš, že mi budeš říkat, co můžu a co nemůžu?”
„Ale tak si dělej, co chceš! Jen… Vždycky jsme se domluvili! A teď tady vymýšlíš blbosti!”
„Houby,” ohradil se George.
„Vezmi koště a jdeme! Čekám ve společence.” ukončil hádku Fred a s koštětem přes rameno odešel z ložnice.
Kdyby si alespoň nemyslel, že je z nás dvou ten lepší, pomyslel si George. Rezignovaně vzal svůj Zameták a vydal se šouravým krokem za bratrem. Nejhorší na tom bylo, že Fred měl samozřejmě pravdu. Oliver by je přetrhl jak Zmijozely, kdyby nepřišli.

Dveře se za ním ještě ani nestihly zavřít, když na něj Rachel vrhla zářivý úsměv.
Vyhráli.
Světlo.
Tma.
Mince se otáčela.
Zářivě zlatá barva vrhala odlesky na přední sklo.
Temná strana všechno světlo pohlcovala.
...Tma.
Viděl davy shromážděné na náměstí. Billboardy, nápisy, hesla.
Přání.
Byl pevně odhodlaný splnit jejich sny.
Oheň za zády mu dodával pocit zadostiučinění.
Levá strana obličeje nepříjemně pálila.
Usmíval se.
Polibky a sliby splývaly v jedno.
Nenaplněná budoucnost leptala duši zevnitř.
Harvey Dent byl člověkem, který měl změnit budoucnost. Měl se z něj stát milující manžel i otec, hrdina města Gothamu.
Harvey Dent byl zlomený muž.

Bylo mu skoro sedmdesát, když se poprvé odvážil zaťukat na dveře vlastních vzpomínek.
Kouzly si upravil tvář a nasadil si kapuci, než vstoupil, navenek klidný, uvnitř roztřesená rosolovitá hromádka strachu.
Objednal si medovinu a oddechl si, když jí hostinský třískl o stůl stejně nerudně jako před kýmkoli jiným a dál si ho nevšímal.
Vracel se stále častěji, cítil se tu nečekaně tak nějak... doma? Přesto před hostinským dál klopil zrak. Byl si jistý, že stačí kratinký pohled do očí a...
"Vážně si myslíš, že jsem tě nepoznal už napoprvý?" zavrčel zničehonic Aberforth, když před něj stavěl sklenici.
Pak si přisedl.

„Zdá se, že jsi v pěkným průšvihu,“ účastně kývl seržant Tračník. „Proč sis to vůbec kupoval?“
„Myslel jsem, že mi to pomůže s tím… Víš s čím?“
Tračník to nevěděl, ani vědět nechtěl. Nobyho tajemství byla z těch, která si nikdo nepřál odhalit.
„A teď mi řekni, kdo další koupí prokletej dryák, kterej ani pořádně nefunguje…“
Magie přání mívá ta úskalí, že výsledek bývá nečekaný a nepříjemně doslovný.
„Já bych to zkusil,“ nabídl se Reginald Půlbotka.
„Ty se nebojíš?“
„Posmrtné zatracení patří k věcem, které zombie obvykle neděsí.“
Noby zaváhal.
„Nebudeš si přát, aby si všichni byli rovni, že ne?“