Autorův výběr 2017

Nerušte moje kruhy. Mám o kolečko víc a mohla bych to roztočit. Já na to půjdu hezky zpříma. Žiju už tak dost na hraně, nemám zrovna moc co ztratit. Na rovinu, my dva společný průsečík nikdy nenajdeme. Manželské trojúhelníky mě nezajímají, tím spíš, že vypadáte jako koule. Ne že by můj život byl tak symetrický, spíš je samá hyperbola, ale rovnoběžně s vámi se o mě zajímá jeden, jehož obsah i obvod, jakožto i křivky prokazují mnohem logičtější propojení. Ve sjednocení nedoufejte, moje vnitřní body jsou proti, je to pro mě naprosto uzavřená záležitost. Tvořte si množinu s někým jiným!

„Řekl: ,Bděte a modlete se!‘ A já už jsem tak unavenej.“ Zahledí se do šera na obrysy stařičkého olivovníku. „Ty už jseš pěknej dědeček.“ Přímo ze slupičky vykotlaného kmene vyrůstá úplně nová ratolest. „Jak je to možný? Z takový suchý větve. Nerozumim tomu.“ Ohlédne se, kam poodešel Pán. Zívne. „Nerozumím tomu. Vítali ho jako Mesiáše a on si nechá připravit beránka - prý poslední večeři - úplně stranou od lidí, dokonce nám myje nohy jak poslední sluha. Mluví o chlebu a vínu jako o svém těle a krvi. Taky mluví o zradě. A je tak sklíčen. Kdybych si mozek upřemýšlel, nerozumím tomu.“

„Jdeme na trénink!”
„Nejdem!”
„Jdeme!”
„Ne!”
„Jdeme. Tečka!”
„Co si myslíš, že mi budeš říkat, co můžu a co nemůžu?”
„Ale tak si dělej, co chceš! Jen… Vždycky jsme se domluvili! A teď tady vymýšlíš blbosti!”
„Houby,” ohradil se George.
„Vezmi koště a jdeme! Čekám ve společence.” ukončil hádku Fred a s koštětem přes rameno odešel z ložnice.
Kdyby si alespoň nemyslel, že je z nás dvou ten lepší, pomyslel si George. Rezignovaně vzal svůj Zameták a vydal se šouravým krokem za bratrem. Nejhorší na tom bylo, že Fred měl samozřejmě pravdu. Oliver by je přetrhl jak Zmijozely, kdyby nepřišli.

Karl se nemůže srovnat. Něco ho neustále ruší, jako by byl nabit statickou elektřinou. Je slabý, nedokáže se tomu ubránit. Vrátil se domů, ale ani tady nenachází klid. Známá světnice vypadá cize. Známá voda šplouchá v nelibozvučném rytmu, ryby se mu vyhýbají. A lidé. Cítí je, skoro je může ochutnat. Bylo by to tak snadné. Po nábřeží běhají děti. Slaďoučké dětičky a jejich slaďoučké dušičky. Stačilo by natáhnout ruku, blýsknout zrcátkem, mávnout pentličkou. Jeden prstík ve vodě a byly by jeho. Aby je pozřel.
Vběhne do koupelny, zvrací do umyvadla. Vzhlédne.
V zrcadle místo modrých duhovek otcovy mrtvé rybí oči.

Drahá Éseld,
nehněvejte se, prosím, že Vás tak nazývám již nyní. Rád bych Vám ta slova řekl osobně, leč zatím to není možné, tedy volím alespoň tuto formu, abych Vás pozdravil a ujistil Vás, že již nyní jste mi drahá. Těším se velice, až Vás spatřím, sevřu Vaši ruku ve svých a vtisknu do Vaší dlaně polibek symbolizující mou náklonnost. Muži mého rodu se tradičně žení v zimě, kdy jsou průsmyky zapadané. Ještě půl roku tedy, pak se stanete mou ženou a já Vaším mužem. Slibuji, že Vám budu stát vždy věrně po boku.
V úctě a nejvyšší oddanosti
Thelf-Sören

"Takže holky, připravit..."
kdák kdák kdák...
"... rychle křidélka, rychle, rychle! Dostat vztlak pod křídlo, Kropenatá, neulívala se!"
kdák kdááák kdák
"Lehce se rozběhneme, Hrabavá. Ne, nečumím tam jako sůva z nudlí, Popelečná. Všechny najednou á..."
kdák kdák kdááá kdák kdááá...
"Á šup!"
kdáaáaák
Na dvorku probíhá snad nácvik slepičí spartakiády.
Houf pobíhá ze strany na stranu a třepetá perutěmi. Ani žížaly, ani pšenka, nic je nezajímá.
Jen vzlétnout ladně jako labutě (ano labutě, to bylo to okouzlení, co o něm slyšely a už si to vymluvit nedaly).
Jen chudinky poněkud zapomněly, že jim pan domácí pro jistotu přistřihl jedno křidýlko.

Paní Owensová se podívala na hlavičku, která oddechovala zachumlaná v peřině na marách u zdi. Ještě před pár lety by nevěřila, že zase bude vstávat každé ráno a že ji to bude těšit. Že bude připravovat toast s marmeládou a nalévat mléko. Hotovila se tehdy spát déle a déle, nezajímat se už o svět, neprobouzet se, až … To ale netušila, že se její velké přání může vyplnit i po smrti.
„Vstávat, Niku Owensi!“
„Mmm … proč musím vstávat a učit se,“ zakňouralo dítě. „Proč nemůžu spát také několik dnů jako mrtví …“
„Mrtví můžou, živí musí,“ popadla jej a vytáhla z peřin.

Stál tam. Nic nedávalo smysl a přesto dávalo smysl všechno.
Mráz mu hladil tvář. Vítr ho bral něžně za ruku.
Vzpomínal.
Najednou viděl sám sebe běžet po stráni. Slyšel smích svých přátel a -
jak dlouho už se nesmál. Nemohl si svůj smích vybavit.
Na rtu mu roztála vločka. Vydechl teplo svého těla. Parný oblak líně mizel.
Zavřel oči. Uslyšel, jak ze stromu sklouzl těžký sníh.
Řeka k němu promlouvala. Naslouchal jí.
Šeptala mu o jeho zemi.
Vyprávěla příběh jeho lidu.
Nenaříkala, byla klidná.
Kolikrát už z ní čerpal sílu. Sílu matky přírody.
Otevřel oči.
Opuštěná obydlí halila neviditělnost bílého nekonečna.

Edmund klímal v zahradním lehátku, Eustace v trávě, hlavu položenou v klíně Jill, rodiče v altánu hráli šachy, krásné líné odpoledne. Petr si odkašlal: „Teď, když jsme tu všichni..“ Nedořekl, protože v ní náhle vzplály pocity z poslední doby, tušení neúplnosti, nedostatečnosti, chybějící části celku, a ona vykřikla: „Ne, nejsme tu všichni!“ Snící se probrali, Edmundovy oči byly najednou obrovské, maminka se rozplakala a bílá královna spadla na zem.
„Přece není možné, že ona už nikdy..“
Stromy zaševelily, vítr přinesl vůni Zuzanina parfému, dětského pudru, domova a štěstí. A také Aslanův hlas: „Nikdy je pro vás příliš velké slovo, děti.“

Už vstala, už jde, hurá, už je v kuchyni! Bude jídlo! Jé, hele, plyšmyš! Co já se jí nahledal! Hele, bude maso? Bude maso? Nebude, neotvírá lednici, co to bereš? Ukaž... Bude lososová? Bude losová? Je to lososová! Jak to, že ji má v misce Tobiáš? Kde mám misku já? Miskoooo! Co to máš? Máš maso? Ukaž! Fuj, zelenina... Kde mám misku? Proč mě někam neseš? Hele, miska! Jé, lososová! Paštika! Tu miluju! Co má Čenda? Určitě hovězí, to miluju víc... Uhni! Ukaž! Fuj, granule! Kam zas jdeš? Bude maso? Chleba? Proč jíš chleba? Kam mě zas neseš? Hele, miska...