Ta jediná správná

Kubiš s Gabčíkem stáli na vrcholu Kirchmayerstrasse a shlíželi dolů na křižovatku ve tvaru písmene Y.
Jedna silnice vedla na libeňské předměstí, ta druhá k mostu přes Vltavu, který mercedes říšského protektora překonával každé ráno.
První cesta se rovnala a svažitá byla jen mírně. Ta druhá ovšem vedla z prudkého kopce a měla podobu ostré zatáčky. Tak ostré, že v jejím apexu auta téměř zastavovala.
„Tohle je přesně to, co potřebujeme!“ zajásal Kubiš.
„Nic perfektnějšího už být nemůže,“ přitakal Gabčík.
„Jediný problém by mohl být, kdyby pozměnil trasu.“
„On cestu nikdy nemění, Jendo. Což z něj už teď dělá mrtvolu.“