Už včera bylo pozdě

"Chtěl jsem ti něco dát... za všechno, co se stalo."
Hledím na tvou nataženou dlaň, v níž leží jeden červený karafiát. A když zvednu oči, ty tvé jsou vážné a smutné.
"To myslíš vážně?"
Tvá ruka zůstane na místě, ale zatváříš se zmateně. "Nerozumím."
"Samozřejmě že ne. Donutil jsi mě k tomu, abych se stala tím, kým jsem... a pak mi dáš kytku? Kytku?" cítím, kterak ve mně vzrůstá vztek a bezděky se kousnu do rtu.
"Je mi to líto," zašeptáš.
Cosi ve mně se konečně zlomí a po tváři mi steče slza.
"Já vím... ale už včera bylo pozdě."