Dolce, dolcissimo

David byl něco neuvěřitelného.
Nedotknutelného.
Školní uniformu měl vždy čerstvě vyžehlenou a když se Bartoloměj náhodou naklonil dost blízko, voněl aviváží a nasládlou kolínskou. Prsty mu dennodenně hbitě tančily po klávesách. Měl sice stydlivý, ale zářivý úsměv, který nutil ledy tát.
Po kumbále Bartoloměj zjistil, že není úžasný jen z dálky. Zlehka se Bartoloměje dotkl, když se nad jejich situací příliš vystresoval. Držel ho pevně za ruku, když se Bartoloměj snažil všechno přelíčit Janě. Bez přestávky hledal způsob, jak je oba vyléčit.
Bez váhání Bartolomějovi pomohl roztřískat to zatracené piáno (své oblíbené), o které se při polibku opřeli.
Byl úžasný.