„Stavíš se? Jak jsme se dohodli?“
„Hmm, zlato? Dneska ne. Mám důležitý pohovor.“ Kdyby skutečně poslouchal, mohl v následném tichu zaslechnout zklamání své dívky. Avšak prezentace zabírala veškerou jeho pozornost.
„Ale, jsme domluvení už . . .“
„Promiň, zlato. Nestíhám.“ Druhá pomlka v hovoru byla o poznání delší.
„Fajn.“
Ani si nevšiml, když se s ním rozešla.
Přijali ho do vysněné práce. Jeho kariéra byla hvězdná.
Dívky střídal častěji než košile. S rodinou přerušil kontakty, protože neměl čas.
Stal se ředitelem, kolegové uctivě tleskali a zpoza neupřímných úsměvů vrhali závistivé pohledy. A on, obklopen tisíce neznámými lidmi, si konečně uvědomil, že . . .
Je sám.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
To je taká pekná, poetická
Urrsari
smazat
To je taká pekná, poetická
Urrsari
smazat
To je taká pekná, poetická
Urrsari
smazat
To je taká pekná, poetická
Urrsari
smazat
To je taká pekná, poetická
Urrsari
To je taká pekná, poetická veta: "Kdyby skutečně poslouchal, mohl v následném tichu zaslechnout zklamání své dívky."
Vlastně to byla první věta,
TheBlueEyedBandit
Vlastně to byla první věta, co mě napadla...všechno je to vystavěné okolo ní :D Díky...
Ještěže ne Tvého, smutné to
Faob
Ještěže ne Tvého, smutné to je, ale přesné a nikoli nečasté... Když jeden přestane poslouchat zámlky toho druhého, vždycky to špatně dopadne - nejen v časech hledání, ale po celý život! Dobře napsané!
Díky moc :D
TheBlueEyedBandit
Díky moc :D