Ze života (nikoli mého)

Helena studuje ekonomii. Vždy si vše uměla spočítat, ale aby se teď nepřepočítala. Dvě možnosti, obě tak lákavé.

Karel.

Plusy: tučné konto, vila v Praze, dům v jižní itálii.

Mínusy: pokročilý věk, děti, co do všeho kafrají a protivná bývalka. A taky velké břicho.

Filip:

Plusy: tělo boha, jiskra v oku. Když jí sjede pohledem, zalechtá ji v bříšku.

Mínusy: Nemajetný, nerozvážný.

Měla by se učit, ne hloubat nad chlapama. Otevře skripta. Diverzifikace portfolia je rozložení investic do různých aktiv, aby se snížilo riziko ztráty.

Ale jistě, vždyť 2 bylo vždycky víc než 1. Zaklapla skripta a jen se pousmála.

Koncertní pedálová harfa musí být úžasný nástroj. Velká, težká, struny vydají za osm kytar...

Je dvacet minut před začátkem, diváci se trousí dovnitř, a harfenistka se zabývá laděním. Hned na začátku má důležité sólo, a naladit, nebo alespoň zkontrolovat, musí každou strunu. Naštěstí doba pokročila - má k tomu elektroniku.

Dívám se, jak harfenistka zkušeně postupuje od těch nejhlubších strun k nejvyšším, brnkne, a na displeji se zobrazí frekvenční odchylka, v ideálním případě 0.

Konec je ovšem nervydrásající. Nejkratší struny jsou nejhorší...

Brnk 

"Odchylka -5 Hz"

Malý šroubováček pohne kolíčkem snad o setinu milimetru.

Brnk

"Odchylka +5 Hz"

"DO PRČIC UŽ!"

Stres. Spousta stresu. Proč to nikdo neudělá za mě? Prášek pomůže, abych zas fungovala. Jen malá krizovka, to zvládneš.

Chtěla něco jednoduchého. Buřty na pivu? Snadné, pokrájet cibuli, nakrojit uzeninu, podlít pivem a strčit do trouby. Co by se mohlo stát? Nechystá se přece obsluhovat vysokozdvižný vozík nebo tak něco.

„Umej mě pořádně, nechci žádný smetí!“

S výkřikem upustila cibulku do dřezu.

„Hej! Můj brácha nemůže bejt na hlavu!“

Kdo to mluví? Jsem tu jen já a cibule!

Hlasy byly stále vtíravější, drzejší. Už se to nedalo vydržet. Vyměnila nůž za sekáček.

„Chcípni! Chcípni! Chcípni!“

„Ehm, zlato… děláš cibulovou… pomazánku?“

„Vždyť se domů chodíš jenom vyspat! Kdybychom neřešili provozní věci, ani si nemáme co říct!“
„Protože se s tebou nedá mluvit! Všechno obrátíš proti mně.“
„Protože jsem tu z toho nešťastná! Zkus si být roky doma s malými dětmi!“
„Řešili jsme to tisíckrát! Hypotéka se sama nezaplatí!“
Kdyby to byl animák, mezi Anetou a Romanem by teď lítaly blesky.
Naštěstí na scénu přibíhá myš. Stačí, aby přeběhla z chodby do kuchyně.
Jak ji Aneta spatří, ani neví jak a skáče Romanovi do náruče. Pohledy se spojí, nasají vůni toho druhého a objetí zesílí. Oba vědí, že je všechno v pořádku.

Je mi tak trapně, jak ještě nikdy.
Můj výstřih je tak obrovský! Držím ruce před tělem, i když si uvědomuju, že tím na něj ještě víc upozorňuju. Vrhnu vyděšený pohled na Kačku a ta na mě od protějšího stolku udělá nešťastný posunek. Víc si říct nemůžeme, gong zazní.
"Ahoj."
"Ahoj."
A dál jen ticho… Tak strašně trapné ticho. Nevnímám nic okolo, žádnou tlumenou hudbu, žádné švitoření od okolních stolků. Slyším jen bouchání svého srdce a je mi na zvracení.
Pokusí se na mě usmát, ale sama vidím, jak moc je to křečovité.
"Nebudeme to víc řešit, jo?"
"Dobře, tati."
Gong.

Nééé, že se to neděje? Ježíšmarjá, Vašek říkal, ať nedojídám tu sekanou, ale plýtvání jídlem nesnáším! Přidám do kroku, počítám, kolik času zabere doběhnout do práce. Hlava se snaží břicho uklidnit, ale to se bouří. Na čele se mi objevují krůpěje potu, krok se zkracuje, začínám mít mžitky před očima. Cítím, že jestli nechci bláto na hřišti, musím jednat. Zapadnu za keř, kalhoty dolů, úleva je neskutečná.
„Prosím vás, nemáte kapesníčky?“ ozve se a já ztuhnu. Šokovaně pohlédnu vedle, kde dřepí starší paní.
„Ježiši, tak to nemám,“ odvětím.
„Aha, tak počkáme na někoho dalšího...“
Ze křoví se ozve výbuch smíchu.

„MAMÍÍÍ!! Leo mi vzal plyšáka medvěda Otta! Řekni mu, ať mi ho vrátí! Mamííí! Prosííím!”

Žena si pouze povzdychne a pozoruje onu dvojici jejich dvou zlobidel, co se přetahovali o plyšáka medvěda. Měli hromadu hraček. Možná až moc. A obvykle jim to stačilo. Ale dnes ne. Dnes byl v hlavní roli medvěd Otto.

„Leo, dej Dantemu plyšáka... Šup! Můžeš si hrát s dalšími..”

„ALE JÁ NECUUU!” Obořil se na ni druhý chlapec.

Než něco stihla říct, rozmohl se pláč jednoho z chlapců. Potom se začali trochu bit.

Žena si jen povzdychla. Ach, ona z těch dětí snad jednou i zešílí.

Pod vlivem okolí si maminka pořídila běžecký pás a každý večer se na něm mučila. Musela, byla nejsilnější (velikost 42) v právnické kanceláři korporátu. Zaujatá běháním si nevšimla, že třináctiletá dcerka natolik omezila příjem potravy, až si narušila menstruační cyklus.

"Kdo chce uspět, musí být štíhlý", tvrdí sestřenice navrátivši se z Ameriky, kde uspěla v modelingu. Když tohle z úst obdivované osoby uslyší mírně oplácaná (opravdu jen mírně) desítiletá dívenka, je to průšvih. Anorexie začíná nenápadně. Tak nenápadně, že ji matka samoživitelka (tři děti, dvě zaměstnání) zaznamená, až když dcerku hospitalizují na psychiatrii.

Vymknutá z kloubů doba šílí, chraňme maličkých.

Žena: „Zlato, poškrábal bys mi záda?“

Muž: „Samozřejmě, moc rád.“

***

Muž: „Zlato, chceš poškrábat záda?“

Žena: „Oh, ano, prosím!“

***

Žena: „Zlato, poškrábal bys mi záda?“

Muž: „To víš, že ano.“

Žena: „Díky, lásko.“

***

Žena: „Zlato, poškrábal bys mi záda?“

Muž: „A tak jo...“

Žena: „Děkuju.“

***

Žena: „Zlato, poškrábal bys mi záda?“

Muž: „Počká to chvilku?“

Žena: „Jo, jasně.“

***

Žena: „Zlato, poškrábal bys mi záda?“

Muž: „Teď nemůžu, mám práci.“

***
Vánoce u stromečku

Žena: „Oh, co to je?“

Muž: „Škrabací ruka, na ty tvoje záda. Vím jak to máš ráda, tak se budeš moct konečně poškrábat i sama.“

Žena: „Aha, díky.“

V roce 2015 v italském muzeu Museion in Bolzano svědomití uklízeči v domnění, že odstraňují nepořádek po večírku, vyhodili všechny pečlivě naaranžované flašky od vína. Ve skutečnosti šlo o dílo dvou výtvarnic Sary Goldschmied a Eleonory Chiari, kterým kritizovali korupci vlády.

Umělkyně však nebyly první, kdo povýšil odpadky na umění. Japonští mistři keramiky už v patnáctém století dokázali vytvořit pravý poklad, když rozbité střepy nádobí spojili lakem urushi a zlatým práškem.
Kintsugi, nebo-li zlatý spoj, se zároveň stalo symbolem životního stylu a filozofických názorů. Je to připomínka, že všichni máme své trhliny a právě ony nás činí jedinečnými a krásnými.