Staré rány

Tekutina slabě světélkovala.
„Vzácnost. Dárek od chórských čarodějů,“ řekl Akras.
„Za pašování čarodějných substancí je trest smrti,“ poznamenal vévoda Wilhelm.
„Doufám, že mě ušetříte, můj pane.“
„Možná,“ ušklíbl se Wilhelm. „Co s tím?“
„Vetře se do jizev. Hojí i staré rány. Ovšem poněkud… bolestivě.“
„Zkoušel jste to?“
„Samozřejmě.“
„Ne na nějakých nebohých vězních, doufám.“
„Na jednom ano. Kdysi.“
Vévoda pochopil.
„Ach ano. Vzpomínám si.“
„Tentokrát vás mohu uspat,“ nabídl Akras.
„To nebude nutné.“
Když vévoda odešel – s úsměvem, snad jen trochu bledší než obvykle – sňal Akras rukavice. Opatrně se dotkl prstem zbytku tekutiny.
Křídlem hojitelů se rozlehl jeho bolestný výkřik.