Příběhy z Rakasi

Úzké stezky z hraničních hor, zaváté cesty z pouští, prašné polňačky z vesnic, kamenné silnice z měst, všechny slévaly proud poutníků ke středu země Rakasi: k Paláci.
Kdokoliv cítí újmu či nespravedlnost, může přijít.
Kdokoliv by žádal uplatnění prastarého zákona po minulém vládci, neprošel by živý ani první bránou; časy se však měnily.
Nádvoří připomínalo tržiště.
Vévoda, unavený k smrti, vyhlédl z okna.
Nekonečná řada žadatelů. Mnozí přišli s rodinami.
Stmívalo se.

"Spánek," dovolil si radit strážce. "Spánek a večeře. To vám..."
"Pravda," přikývl Wilhelm. "Ať jim z kasáren přinesou matrace a z kuchyně jídlo. A pošlete sem dalších deset."

„Zdědil jsem řemeslo po dědovi,“ vyprávěl žalářník strážci. „Povídal, že za starýho vládce kdo přišel, nevodešel po svejch, a nikdo po muklech ani nevzdech! Zato vévoda s nima vede hovory! Asi že byl taky za mřížema. A pročpak posílá pro tutoho? Šak je to vobyčejnej zloděj!“
„Nic ti do toho není, a mně také ne. Ale řeknu ti to. Vévodovi přišlo zajímavé, jak s nakradeným majetkem nakládal.“
„Jakpak?“
„Živil několik sirotků.“
Žalářník si odplivl. „Svoloč. A stejně je zloděj.“
„Ovšem rozhodně ne obyčejný.“
„Pro mě jsou všichni stejný.“
„Protože tam, kde ty vidíš samé černé ovce, vévoda vidí bílé vrány.“

„Tady,“ rozvinul sochař plány, „vaše hrobka.“
„Jsem ještě naživu.“
„Tím lépe, můj pane. Vaše představa?“
„Neoznačený hrob. V přírodě.“
„To neprojde.“
„Klid. Zapomenutí,“ snil vévoda.
„Zapomenutí? Lidé mají na zdech obraz vaší tváře.“
„A ve městě je prý hospoda, kde mají stejný portrét místo terče na šipky.“
„Vskutku?“ podivil se nepřesvědčivě sochař, zahloubaný do svitků.
„Kdepak to je?“ zeptal se vévoda tiše.
„U Páva,“ odpověděl nepřítomně sochař. Vzápětí sebou trhnul.
„Neboj, hlídku tam nepošlu,“ usmál se vévoda. „Když však na mě nezapomenou lidé, k čemu zdobenou hrobku?“
„Protože se nechcete dohadovat s městskou radou?“
Vévody vzdychnul.
„Považuj návrh za schválený.“

Dvojice strážců rozdělovala sladký chléb a citronádu padesátce nevalně oděných hlučných děcek.
Vévoda zadumaně shlížel oknem na nádvoří, jindy tak klidné.
Domníval se, že jeho hlas je tichý, ale důrazný.
Možná je prostě jen tichý.
„Uši máš v pořádku?“
Rozpačitý úředník, vyschlý, šeredný, shrbený, mlčel.
„Když řeknu sebrat něco na sirotky v ulicích, myslím uspořádat sbírku, ne sebrat je! Podstatný rozdíl!“
Ticho.
„Co s nimi… Ne, to bude tvůj problém. Postaráš se. Peníze dostaneš z pokladny, ale těm dětem zajistíš postel, stravu, péči! Rozumíš?“
„Ano, můj pane.“
Odpověď zazvonila radostí.
Vévoda pohlédl do ošklivé tváře a užasl.
Zářila jako slunce.

„Om nom nom,“ nacpávají se loutky šlechticů na jevišťátku uprostřed náměstí. „Nežije se nám tu špatně. Pro každého, kdo se drží při zemi, je dost vína i sušenek. Stačí přikyvovat a hledět si svého.“
Zarachotí hrom a na scénu vejde Vládce Rakasi. Nenápadný mladík v publiku neklidně přešlápne. Hrom zesílí a Vládce se svalí mrtev k zemi. Šlechtici naříkají a bědují.
Radostná fanfára. Na scénu vstoupí vévoda.
„Už žádné sušenky, jezte vitamíny,“ prohlásí.
Jeden ze šlechticů se plíží do kuchyně a s vychytralým chichotáním kupuje od kuchaře recept na sušenky.
Wilhelm pokývá hlavou. Tomu kuchaři se raději podívá na zoubek.

„Cože dělají?“
„Zpívají, můj pane! Celou noc! Ostatní vězni si stěžují.“
Vévoda se zamračil, i když ho uvnitř polechtal závan hrdosti. Rakasi urazilo dlouhou cestu. Vězni si stěžují – a stráž jim naslouchá, místo aby je umlčela holemi.
„Přiveď je!“
Otrhaná rodina cizokrajného vzhledu. Pět dní za rušení nočního klidu. Zpěvem, samozřejmě. Na pokutu neměli.
„Proč rušíte klid města? A klid… vězení?“
„Ve městě bychom už mlčeli, milostivý pane,“ promluvil nejstarší. „Ale pod střechou… stýská se nám po hvězdách.“
„Zazpívejte!“
Rozpačitě se ošívali, ale nakonec spustili.
Proplétající se hlasy zněly líbezně.
Zbytek trestu prozpívali ve vévodových soukromých zahradách.
Stejně trpěl nespavostí.

Objevil ji mezi žebráky a přivedl do Paláce.
První léčitelka.
Navštívila ho po měsíci.
„Hlavně artemisia, takže hořké. Ale na vaše nechutenství není nic lepšího.“
„Raději si ponechám své nechutenství, děvče.“
Ruka s pohárem bezmocně klesla.
„Jak se k tobě chovají kolegové?“
„Mluví se mnou blahosklonně a moje postupy je nezajímají,“ pokrčila rameny. „Chovají se stejně jako vy, můj pane.“
Vévoda strnul.
„Dej to sem!“
Vypil pohár naráz.
Ústa zkřivil škleb.
„Urazila jsem vás?“
„Nikoliv, paní,“ pousmál se „Poskytlas mi léčbu. Trpkou, ale věřím, že účinnou.“
Odpověděla mu rozpačitou úklonou.
Dal si záležet, aby ji oplatil s úctou a vážností.

Někteří připíjeli na jeho zdraví, jiní na smrt.
Tajně.
Vévoda si oslavy nepřál.
Velmi důrazně.
Tu noc vzpomínky ožívaly: biče, pouta, hlad, strach.
Vzpomínky z doby předtím byly mrtvé.
Bloumal Palácem.
V místnosti stráží halas a smích. Na stole mince, karty, víno.
Ztichli, když vstoupil.
"Slavíte?"
"Eeee... narozeniny...tady mladej má."
"Jak jsi starý, chlapče?"
"O žních dvacet, pane."
Seržant obrátil oči v sloup.
Nechal to být.
"A co hrajete?"
"Kučíbr, pane. Určitě jste jako kluk..."
"Ne."
Vysvětlili mu pravidla. Zřejmě šlo o to poznat, kdy protihráč lže.
Odcházel k ránu, v kapse mu chřestily drobné.
Tentokrát si narozeniny užil.

Pod Palácem se rozkládalo město, kolem se do daleka rozprostíralo Rakasi.
Desetitisíce osudů.
Tíha na jeho ramenou.
Odpovědnost.
Samota.
Stál u okna, naslouchal nočnímu tichu, než ho rozbily hlasy.
"... a podíval se na mě, že mi ztuhla krev v žilách."
"To von umí."
"Ale neměnil bych."
"Jojo."
"Je úplně nejvejš, ale cejtíš, chápeš... nevim, jak to říct."
"Že taky slouží Rakasi. Stejně jako já nebo ty."
"Bodejť. Patříme prostě k sobě. Von na svým místě, my zase na svým."
"I když je to zatraceně pedantskej zmrd."
"To je!"
Hlídka zahnula za roh.
Vévoda se usmál.
Už se necítil tolik sám.