11. Probuzení

První, co si Fanred uvědomil, bylo sucho v ústech, ale bolest na sebe nenechala dlouho čekat. Bolelo ho celé tělo, nejvíc ze všeho levý bok, v hlavě mu tepalo a žaludek se mu houpal. Co se stalo? Pamatoval si večer u ohně a pak podivné sny, ve kterých vystupovala Maila, déšť kopretin, obětní oltář a tajemná neznámá dívka. Že by usnul na hlídce? To by ale nevysvětlovalo, proč se cítí, jako by se dostal pod kopyta černých hřebců z Meriocu. Tak jak to bylo? Seděl u ohně, přemýšlel, a pak…
A pak…
A pak…
A pak přišli.
Vzpomínka na útok ho vyburcovala. Otevřel oči a zkusil se posadit, jen aby ho srazil zpět výbuch bolesti. Přitiskl si ruku na žebra a lapal po dechu. V mžiku se vedle něj objevila žena ve středních letech. Tenké, korálky zdobené copánky ve vlasech ji určovaly jako členku sliennského kmene Ai Ciligh.
Přitiskla mu ruku na ústa: „Tiše, vydrž ještě chvilku.“
Když viděla, že ji pochopil, pustila ho a přešla ke vchodu do stanu. Zatímco Fanred se snažil nesténat, žena poodhrnula stanový dílec a vyhlédla ven.
„Dobře, vypadá to, že je vzduch čistý. Zůstaň v klidu ležet, pošlu k tobě krvepěvkyni, která tě bude chtít vidět,“ řekla a zmizela.
Tajemná dívka v jeho snu byla krvepěvkyně, aspoň měl ten dojem. Skláněla se nad ním, obklopená světlem, na rtech úsměv a v očích soucit. V blouznění, plném skrytých i otevřených hrozeb, jeho strach polevoval jen když ji viděl nebo slyšel, jak zpívá.
Musel zjistit, co se stalo s ostatními. Poučený z předchozího nezdaru se začal zvedat pomalu. Hlava se mu točila, žaludek dělal kotrmelce, ruka, o kterou se opíral, mu několikrát podklesla, což vyvolalo další a další vlny bolesti, ale nakonec se dokázal vmanévrovat do polosedu.
Tak, to by bylo, pomyslel si, zatímco ztěžka dýchal a čekal, až se jeho tělo trochu uklidní. Teď ještě vstát.
„Co to u všech zlých duchů děláš?!“
Stanové dílce se rozevřely a dovnitř vrazila jeho tajemná. Úsměv a soucit ale byly tytam, místo toho se mračila a když se dotkla jeho rány, hněvivě zaťala zuby. Misku, kterou přinesla s sebou, odložila stranou.
„Co tě to popadlo? Vydrž chvíli, počkej,“ vyštěkla a zmizela mu ze zorného pole.
„Co se stalo?“ zeptal se a zkusil, jestli dokáže přitáhnout nohy pod sebe a zvednout se. Neúspěšně, hlava se mu točila a nevolnost přicházela a odcházela jako příboj.
„Ty jsi mě neslyšel? Už se ani nehni, potrháš si… Samozřejmě, stehy povolily!“ zaprskala a když Fanred sledoval její pohled, všiml si, že mu skrz obvazy prosakuje krev. Přitáhla několik neforemných balíků a pomohla mu opřít se o ně zády. „Chvíli si odpočiň a pak uvidíme, jestli se nám povede do tebe dostat trochu vývaru. Až se trochu najíš, zkusím napravit tu paseku, co jsi natropil.“
Zvedla ruku, jako by mu chtěla odhrnout vlasy z čela, ale uvědomila si, co dělá, a rychle ji stáhla. Aby zakryla rozpaky, začala si chystat obvazy a bylinky.
Poprvé měl příležitost pořádně se na ni podívat. Oříškově hnědé vlasy se jí draly zpod vybledlé čelenky, některé prameny měla zapletené do copánků ozdobených korálky. Nos, trochu otočený nahoru, kropila záplava pih, a bystré zelené oči se co chvíli odtrhly od práce a zalétly směrem k jeho tváři. Připomínala mu lišku, veselou, ostražitou, chytrou.
„Jak se cítíš?“ zeptala se po chvilce a vzala do ruky misku, ze které voněla polévka.
Zkusmo se zavrtěl a nedokázal potlačit bolestnou grimasu. „Nikdy mi nebylo líp.“
Pousmála se a zvedla mu k ústům lžíci s vývarem. Napadlo ho vymáhat si, aby se mohl najíst sám, ale rozhodl se šetřit síly na jiné bitvy. Poslušně otevřel ústa a nechal se krmit.
„Kdyby se ti dělalo zle, hned řekni.“
Přikývl. Žaludek trochu protestoval, ale polévka chutnala tak božsky, že si odmítl jakoukoliv nevolnost připustit.
„Před třemi dny tě přepadli,“ zodpověděla konečně jeho otázku. „Většinu tvého doprovodu pobili. Měl jsi štěstí, že jsem na tebe narazila já, a tak brzy. Bez krvepěvkyně už bys vykročil na Věčnou cestu.“
„Tak to bych ti měl poděkovat.“
„Zkus přestat ničit mojí práci a budu spokojená. Z tvých mužů přežil jen jeden, válečník jménem Laivo. Ostatní jsme už pohřbili s úctou.“
Jistěže přežil jen on, a určitě bez škrábnutí. Tenhle černý jestřáb měl víc životů než kočka. Polkl další lžíci a pak se zhluboka nadechl, aby polévka zůstala tam, kde je.
„Laivo mě varoval, že ti hrozí nebezpeční od ollienských. Byli tady, ale odjeli. Zatím jsi v bezpečí, povedlo se nám přesvědčit je, že jsi mrtvý.“
„Mrtvý?“ škubnul s sebou překvapeně. Náhlý pohyb, provázený pocitem, jako by mu někdo znovu roztínal bok, byl tou poslední kapkou a Fanred se předklonil a vyzvracel se. Když se mu žaludek konečně uklidnil, celý se třásl bolestí a vyčerpáním, v ráně mu cukalo a měl pocit, že mu mezi žebra někdo vrazil rozžhavený pohrabáč.
Lycva ho podepírala, otřela mu ústa a dala mu napít hlt vody, aby se zbavil pachuti žluči.
„Proč jsi mi neřekl, že je ti špatně, ty palice dubová?“ hubovala ho.
„Měl jsem hlad,“ zamumlal chabě. „A jmenuji se Fanred.“
„Já vím. Ještě vydrž, sundám ti ty obvazy“
„Na pláních věří, že nemáš právo něčí jméno používat, dokud ti ho dotyčný nedá ze svých vlastních rtů. A taky jsem se chtěl ujistit, že máš i jinou možnost oslovení než palice dubová,“ dodal trochu uraženě, zatímco její šikovné prsty rychle odvíjely pruhy plátna z jeho hrudníku a břicha.
„Mám, ale budu používat to jméno, které bude v dané situaci přiléhavé,“ odsekla a opatrně ho položila na záda. Přejela prsty po jeho ráně a zamračila se. „Ale když jsme u toho, slíbila jsem ti, že jestli přežiješ, řeknu ti svoje jméno.“
„Kdy…?“
„Nebyl jsi zrovna úplně při smyslech. Ale někdo, kdo je schopný tak brzy po probuzení dělat tolik problémů, se umřít nechystá, takže,“ odmlčela se dramaticky, „já jsem Lycva.“
„Rád tě poznávám, Lycvo,“ pousmál se a zavřel oči.
Drobné prsty přejížděly po jeho těle, něžné a opatrné, na rozdíl od jejích slov. Pak se dala do zpěvu a bolest pomaličku, neochotně začala ustupovat. Fanreda zaplavil stejný pocit klidu a bezpečí, jaký mu přinášela v jeho horečnatých snech. Ještě chvíli poslouchal její hlas a nakonec se pomalu ponořil do spánku.