Prokletý sníh

Když se Briwal po korunovaci setkal s Talzidem, zmítal jím vztek a bezmoc. Šlechtic byl věrným následovníkem Briwalova otce a pomáhal starému králi všemi zvěrstvy.

Jenže vzato doslova, neudělal nic protizákonného. Rozetínač a Supové znásilňovali, kradli a vraždili. Talzid jen poskytoval své muže a peníze svému králi jako správný poddaný. Kdyby za to měl viset, musel by Briwal popravit celou ollienskou šlechtu.

Mohl by. Teď byl králem on, mohl všechno.

Pokud by byl ochoten stát se svým otcem.

A tak s nuceným úsměvem přijal Talzidovu přísahu věrnosti a sám sobě slíbil, že počká na Talzidovu chybu. Však on nějakou udělá.

Kněžně Myrael medovina hořkla v ústech. Už dvakrát se pokusila stát se královnou Deabartu a dvakrát prohrála. Nejdřív místo ní zvolili toho arogantního mizeru Aodhana a teď zvítězil jeho bratr Corann, bývalý člen její vlastní družiny!

Vlastně Corannovi nezáviděla. Dostal království sužované Běsy a i když všichni věřili, že si s nadpřirozenou hrozbou poradí, nikdo nevěřil, že to přežije. Byla ho svým způsobem škoda, byl to dobrý člověk, ale velké činy si obvykle žádaly velké oběti.

No nic, pokrčila rameny. Brzy bude další volba krále a to by bylo, aby to nevyhrála ta nejlepší kandidátka. Do třetice to musí vyjít.

„Co to je?“ zeptala se Nevaia zahradníka.

„Jakýsi exotický pták, kterého Jeho Výsost dostala darem od vyslanců z jihu,“ odpověděl muž.

Nevaia si prohlédla pestrobarevného opeřence, který nevzrušeně ozobával něco na zemi. Jeho peří se černě a zlatě lesklo a bílá hlava s černou páskou přes oči a dlouhá ocasní pera mu propůjčovala důstojnost. Skutečně, dárek vhodný pro krále.

„A co tamhle stavíte?“

„Chystáme pro ten dárek obydlí. Prý žijí podobně jako slepice, tak jsme koupili kurník a trochu ho upravujeme.“

Nevaia zamrkala a pousmála se. V celé situaci se někde skrývala metafora, jen ji nebyla schopna dát do slov.

Tařina matka uctívala Širmanu, bohyni otroků, a věřila, že když bude dobře sloužit, po smrti se dostane do Širmanina paláce, kde ji čeká věčný blahobyt. Pokud by ale byla špatnou otrokyní, čekalo by ji po smrti další otroctví v Širmanině paláci.

Pak Tara přišla do Deabartu, kde věřili na Otce a Matku, kteří se o ně starali, a smrt považovali za Matčin dar, poslední útěk před utrpením. I když lidé v Deabartu nebyli svou přirozeností laskavější než v císařství, jejich náboženství bylo. Přestože Tara neměla příliš blízko k žádnému božstvu, nepochybovala o tom, ve které víře bude vychovávat svoje děti.

„Počkej, chlapče, nespěchej.“

Briwal se rozhodl drzost hraničící s urážkou přejít mlčením. Jednak pocházela z úst jeho tchána, a ten si přece jen mohl dovolit víc než ostatní, a potom – Briwal ještě nebyl králem. Od trůnu ho dělilo posledních pár desítek kroků, musel už jen projít královskou zahradou a najít svého otce.

„Bude tam mít svoje Supy,“ pokračoval jeho tchán. „Nech někoho jiného, ať jde první.“

„Nikoho nepošlu do situace, které nejsem ochoten čelit sám,“ odvětil Briwal. Se zbraněmi mu to nikdy nešlo a zatím nikdy v životě nikoho nezabil, ale to se mělo brzy změnit.

Otevřel branku a vstoupil.

Když Fanreda zajali, pocítil jedině úlevu, že si konečně odpočine od války, kterou vést nechtěl. Od té chvíle si připadal stejně jako když zabil prvního člověka – jako housenka v kukle, jako by jeden Fanred umíral a rodil se nový. Jenom nevěděl, kdo se z něj vlastně stává.

Průčelí rícasealského paláce zdobil motiv slunce. Když k němu Fanreda vedli, mraky se rozestoupily a slunce se zalesklo jako skutečné. Zároveň paprsky polaskaly Fanreda po tváři. Jako polibek matky na rozloučenou, polibek matky na přivítanou.

Nevěděl, jaký bude nový Fanred, ale věděl, že v zajetí stráví dost času na to, aby ho poznal.

Předvídala Gormlaith i tohle?

Tara věděla, že byla do Deabartu přivedena, aby sehrála určitou roli. Celý její příběh, od vidění vědmy Gormlaith, přes magický příchod až po závěrečnou bitvu s nadpřirozenými Běsy, připomínal pečlivě připravené představení, jako ty, na které se Tara chodívala dívat na schody před Chrámem tisíci božstev. Jen tady herci nerozpohybovávali dřevěné loutky taháním za provázky, ale jakési tajemnější síly dávaly přesnými zásahy do pohybu osudy celých království.

Všechno ale možná naplánované nebylo, pomyslela si Tara a přitáhla si na klín synáčka. Poté, co jsem splnila svou úlohu, jsem si přece jen svůj osud mohla zvolit sama.

Starý voják vyprávěl. Popisoval, jak se Briwal nepřítomně usmíval, když četl poezii. Jak kdykoliv Nevaia našla zanedbaný kousek zahrady, nedala si pokoj, dokud nerozkvetl. Jak Maila dokázala použít krásu jako smrtící zbraň. Škytavku, kterou Lycva dostala vždy, když se moc smála, a jak Fanred miloval pomerančové víno a rychlé koně.
„Můj pane, potřeboval bych spíš popis konkrétních událostí…“ přerušil ho písař.
Stařec si odfrknul. „To se můžeš dočíst v kronikách. Zapiš to, co ti říkám – to podstatné, co by nemělo být zapomenuto. Pokud si lidé budou pamatovat je, nejen jejich činy, pak jsem od nich odehnal smrt naposledy a navždy.“

„Kdo je můj otec?“ zeptala se Lycva jednoho dne.
Kirilla si povzdechla. Každé z jejích dětí jí tuhle otázku nakonec položilo. Kdyby žili jako usazenci, kteří připoutali ženu jen k jednomu muži, nemusela by takové dotazy zodpovídat, ale oni byli Ai Ciligh – vázala je jen krev, nic jiného.
„Nevím, kde je mu konec,“ řekla. „I na náš kmen byl… svobodný. U žádné rodiny nevydržel, toulal se po lese sám. Ale když zpíval, i Pramáti se zastavila a poslouchala, takovou měl moc.“
Kirilla si povzdechla ještě jednou. Kdyby se Ai Ciligh vázali, pak by se připoutala jen k otci své nejmladší.