Legendy

Okamžik mého zrození je zahalen tajemstvím. Pamatuji si jen dotek něžné dlaně, která mne předala do mužného objetí, zbytek vzpomínky odnesly vlny tichého jezera. Svůj skutečný život stejně počítám až od chvíle, kdy jsem se ocitl po boku toho, jenž se stal mým druhem. Prošli jsme spolu mnohými nebezpečenstvím, mnohými boji a válkami, stoupali jsme k výšinám i klesali do prachu a do bláta. To všechno však jen utužilo naše spojenectví, stali jsme se nerozlučnou dvojicí, o které se budou vyprávět příběhy a skládat písně dlouho poté, co se rozpadneme v prach.
Vždyť kým by byl Artuš bez svého meče?

Indií kdysi putovali dva studenti, až došli do velkého města.
„Půjdeme do chrámu poděkovat Bohu,“ řekl jeden.
„Půjdeme do hostince něco popít,“ odporoval druhý.
Dohadovali se, ale nedohodli.
První se odešel modlit, druhý pít.
Nazítří pokračovali v cestě, když náhle ucítil zbožný student bolest v noze. Zapíchl se mu do ní rezavý hřebík. A když se druhý sehnul, aby nohu prohlédl, našel na zemi zlaťák.
„Jak můžeš být, Bože, tak nespravedlivý?“ zvolal trpce zbožný student.
Tu Bůh rozhrnul mraky a řekl:
„Sleduji vás už dlouho. Ty jsi měl původně zemřít. A ty,“ obrátil se k druhému, „jsi mohl najít poklad.“