True Detective

Klečíš, ruce sepjaté v modlitbě, kterou už nikdo neuslyší, oči zavřené, na hlavě trnovou korunu. Odešla jsi branou podsvětí, překročila řeku a už se nikdy nevrátíš, zraněná, ochuzená o svit slunce, svit měsíce, střídání ročních období, protože čas poplyne a ty, zvěčnělá v tomhle jediném okamžiku, se proměníš v prach. Jaký byl tvůj smysl, proč tvoje duše spatřila světlo světa? Přece ne proto, aby ho někdo uhasil dřív, než měl.
Nebo to byl tvůj úkol? Zavést nás k těm, co páchají další a větší zlo?
Mlčíš.
Všechno jsi to viděla, byla jsi svědkem vlastní popravy.
A stejně.
Už nic neřekneš.

Seděl sám ve svém autě a sledoval obzor louisianské krajiny. Barvy zapadajícího slunce pohlcoval šedivý těžký opar, který zatížil pole jako tísnivý povlak. Rust potáhl z cigarety a zavřel oči. Cítil, jak ho tenhle opar obaluje a utahuje se jako smyčka kolem jeho útrob.
Byl to jeden z těch horších večerů. Těch večerů, kdy zpochybňoval smysl vlastní existence, smysl toho všeho, co člověk musí vytrpět od narození až po smrt.
Opar se po něm dál natahoval a krajina se pomalu schovávala ve tmě.
Prach, popel. Konec.
Pohlédl na svou zbraň.
Nabízelo se řešení. Odpověď na jeho otázky.
Ale prozatím odmítne.