Po jedenácti měsících klidného odpočinku už je to tu zas a my vás opět vítáme již u pátého ročníku našeho milovaného a pro některé mnohdy proklínaného měsíce drabble. Moc jsme se na vás těšily a jako každý rok jsme pro vás připravily dávku třiceti témat. Pro ty, kterým to nebude stačit, jsme samozřejmě nachystaly i challengové bonusy, které tu ještě nebyly. Věříme, že se máte na co těšit, a přejeme vám, abyste si to užili.
„Už je tady zas“ zahučel koutkem úst číšník ponuře na svou pomocnici. Do dveří právě vcházela mladá žena. Za uchem měla dvě pera, v rukou nesla stoh papírů. Číšník se k ní vydal a bez valného nadšení se jí zeptal, co si dá. Žena si objednala sklenici vody a housku s máslem. Číšník pochmurně pokynul servírce. Žena se dala do psaní. Za chvilku byla objednávka na stole. Ona si jí ale ani nevšimla a psala dál. Číšník se zamračil. Hrozně ho štval ten její spokojeného výraz. Jako by zrovna byla uprostřed bohaté hostiny. (Ve velké Bradavické síni se zrovna hodovalo)
Juchej, další ročník! Doufám, že mi fandom tohoto drabblete nebude příliš narušovat drabblící plány, poněvadž dnes se mu to téměř podařilo.
Byla jsem zrovna velmi zaneprázdněná stavěním oslích můstků mezi nesourodými myšlenkami, které bylo nutno procpat do eseje. Deadline se mi majestátně tyčil za zády a kamkoli jsem otočila hlavu, vnucoval se mi do záběru. Hystericky jsem se pohihňávala.
„To sis teda vybrala obor,“ ozval se dobře známý, posměšný hlásek. Ignorovala jsem ho.
„Nemáš někdy pocit, že sem nepatříš?“ naléhala ta potvora. „Že si jenom namlouváš, že tě to tu baví? Že to ve skutečnosti nemá smysl? Že smysl je taky jenom oslí můstek, který si zarputile stavíme, aby nám nehráblo?“
Přišla jako obvykle – v nejnevhodnější chvíli. To existenciální krize umí.
To děcko, co přísahalo že je všechny nenávidí, už je tady zas. Má docela kuráž, jen tak si nakráčet do jejich regionu poté, co něco takového prohlásil. Nevadí, protentokrát to můžeme nechat plavat. Však my mu to připomeneme později. teď je důležité zjistit, co dítě chce. Je to vlastně docela ironické, osoba alergická na zvířata a dostane zrovna schopnost s nimi mluvit.
Ještě chvíli ho nechme chodit kolem. Aspoň nějakou malou lekcičku, i když si ji asi ani neuvědomí.
Vylezeme ven, tiše se postavíme za něj.
"Co chceš?"
Vyděšeně se otočí, podívá se na nás, a pak jen řekne: "Pomoc."
Hrdinové, kteří dostali špatné schopnosti - nápad pochází z tumblru. A asi na to budu psát i dál, koneckonců, někoho prosili, aby to sepsal, tak uvidíme.
Nejdražší W.!
Nemohu ani popsat své vzrušení! Za týden je pořádán první letošní ples a já budu konečně uvedena do společnosti! Mamá samou nervozitou nespí, otec, zvedne-li se od svých Timesů, vždy jen zabručí, že takových sezón už bylo a ještě bude.
Do Londýna jsme dorazili předevčírem a okamžitě nás přivítala proslulá lezavá mlha. Nemohu proto ani na krok ven, mamá se bojí, že nastydnu a s červeným nosem jako debutantka nikoho neokouzlím. Naštěstí nemám dlouhou chvíli, se všemi přípravami jsem si sotva vyšetřila chviličku na toto psaní. Jaká škoda, že tu nemůžeš býti se mnou!
Tvá nervózně nedočkavá
A.
Prvotina. Proto doufám, že budete s případnou kritikou mírní a chválou štědří. Ani jsem netušil, že budu muset tolik škrtat, abych se do sta slov vešel...
Zapálil si a klidně se uvelebil. Baloun mu sežral oběd, ale proti starostem se Švejkem byl prázdný žaludek ničím.
V tu ránu vběhl do kanceláře Švejk.
„Ani nezačínej se svým:»Poslušně hlásím«, mizero mizerná.“ vyštěkl nadporučík Lukáš.
„...“
„Že se nestydíte, Švejku. Takhle se ztratit. Za zaběhnutí vám hrozí polní soud. Víte to, Švejku?“
Švejk zapanáčkoval a podíval se na nadporučíka psíma očima.
Nadporučík pohladil Švejka po srsti a řekl: "No jo, ty chlupáči, já už se na tebe nezlobím, ale vícekráte mi neutíkej!". Nasadil jezevčíkovi vodítko a oba vyrazili na špacír k magacínu, kde se fasovaly konzervy pro důstojnické psy.
"Komandér Spock na můstek!" Hlas kapitána Kirka otřásá lodí.
Oba Spockové dorážejí na místo téměř nastejno.
"Máme tady příchozí signál z lodi, která nás právě míjí. Vyžadují pana Spocka, bohužel se ale nemohu rozhodnout kterého." Kirkova tvář vyjadřuje směsici škodolibosti a pobavení. "Doporučuji, abyste se postavili sem, odsud budete oba pěkně vidět. Já zatím povolím přenos."
Přijímač párkrát zabliká, než se vyladí na signál.
Na obrazovce se objevuje velmi známá tvář se špičatýma ušima a nezaměnitelným sestřihem a se zmateným pomrkáváním si nevěřícně prohlíží výjev před sebou.
"Jednou to nestačilo?" Protáčí Scotty oči v sloup. "Už je to tu zas."
V mizerné technické kvalitě výhradně pro zběsilé fanynky.
Kouř ve vzduchu se pomalu rozptýlil. Místo, kde byl ještě před pár okamžiky park s několika olysalými stromy, se proměnilo ve spálenou pustinu zbrázděnou dírami po leteckých bombách. V dáli stále drnčí poplašná siréna ohlašující nálet. Tu ze suterénu jednoho domu po schodech vybíhá mladá žena, hrnouce se přímo přes rozpálenou plochu náměstíčka. Z ocelových dveří krytu se ozývá křik postaršího muže zkřiveného strachem.
„Katrin, vrať se zpátky, poplach ještě neskončil! Vrať se do krytu.“
Nedbajíc volání utíká dál, vyhýbá se hromadám suti, lehce ale rychle míří k druhému konci náměstí.
„Katrin, každou chvíli se mohou vrátit.“
Vzňáááu!
Ka Booom!
Fandom taguju anglicky, snad to neva, zatím jsem nikde neviděla použitý žádný český ekvivalent. A protože jsem film dnes znova sledovala, hope you enjoy.
Paříž. Detroit. Tangier. Manila. Utíkali, snad nevěděli před čím. Věděli, že utíkali, aby přežili. Ale utíkat se nedá navždy.
Adam otevřel oči a zaostřil. Města nikdy nespí ani nezhasnou, proto před sebou viděl siluetu těla Eve, která se dívala jak ty zombie venku pobíhají, drobní mravenci za sklem. Dávno už nespala. Adam tušil proč.
"Měla jsem sen," oznámila Eve. Adam veděl proč.
Ten rozmazlený fracek, za kterým se táhly jen problémy, je zase vyčenichal.
"Myslím, že Ava je ve městě. Brzy přijde za námi."
Když potkali Avu minule, vypila Adamovu oblíbenou zombie.
"Do prdele," zmohl se Adam jen povzdechnout si.
