Grandville

Koko se zhluboka nadechla. Nesmí panikařit. Skládala třesoucíma se rukama prádlo do kufru. Nikdy nespěcháš tak moc, aby sis nemohla složit prádlo, to jí vždycky říkávala máti. Jenže taky jí říkala, že Paříž je výspa francouzského impéria a že má raději zůstat na venkově. Zřejmě měla poslechnout. Teď se musí co nejrychleji odebrat zpátky domů, tak jak jí to radil Raymond Leigh-Vydra.
Proč jí pro Káně povídal všechny ty věci?
Ozvalo se zabušení.
Rozhlédla se okolo sebe, ale na únik bylo pozdě. Dveře se otevřely a stáli tam kanec, liška a ještěrka. V tu chvíli věděla, že se nedožije rána.

Koko KoČičí se oči rozšířily vzrušením a zacukaly jí fousky. Pro kočku z malého venkova byla Paříž úplně novým světěm a známost s Leigh-Vydrou jí otevřela další dveře. A Hotel Marianne byl podivně famózní.
Otevřela tlamičku při pohledu na portýry.
Raymond Leigh-Vydra se chápavě pousmál: „Vidíte je poprvé, drahá?“
Kývla: „Jsou tak malí a škaredí! To je nějaká opice bez srsti?“
„Tak. Nejsou občané a používají se jen jako sluhové tady v Grandvillu. Přirozeně nemají moc vhodnějších schopností, ale trochu práce zastanou. Říká se jim lidi. Nebo knedlíci.“
„Jaké to zvláštní!“ Koko mávla tlapkou a přesunula svou pozornost zase jinam.