O myších a lidech

Pokračovali po suché cestě. Na lístek na vlak nebylo.
"Je to ještě daleko?" zeptal se Lennie.
"Už tam brzo budeme," odpověděl George bezmyšlenkovitě.
"A budou tam mít zvířata?"
"Budou. Králíky, jehňátka, kočky a štěňata."
"To je dobře." Lennie měl zvířata rád.
Šli a těšili se. George na postel, Lennie na to, až si pohraje s myškou, kterou pašoval v saku.
"Co tam děláš?" zeptal se náhle George.
Lennie sebou škubl a vytáhl ruku z kapsy.
"Nic, Georgi."
Jeho společník se dále neptal, snad byl unavený, snad byl myšlenkami jinde.
Lennie si nenápadně otřel z levé ruky myší krev do nohavic.

Vážený pane guvernére,

píši Vám ve věci nehumánního zacházení se členy našeho spolku. Chápeme, že naše činnost může být vnímána jako nevhodná a nemorální. Připouštíme také, že se mnoho z nás dopouští trestných činů porušování domovní svobody, poškozování cizí věci, krádeže apod. Naši členové tedy přijmou jakýkoliv trest, o němž bude rozhodnuto u spravedlivého, nezávislého soudu. Požadujeme však, abychom nebyli vystavování masovému lynčování samozvaných mesiášů, kteří ve jménu ochrany zemědělce vraždí naše bezbranné členy!

Protože věříme, že Kalifornie má být právním státem, žádáme ochranu a exemplární postihy pro všechny, kteří lámou našim členům vaz!

Za sdružení Pacifi(sti)čtí hlodavci
Mickey Mouse

Lenny jim nikdy nechtěl ublížit. Nechtěl, aby se ta myška rozpadla. V kapse bylo příjemně hebko, a tak z ní nemohl sejmout prsty. Nechtěl tomu štěňátku rozmáčknout lebku. Moc rád zajížděl konečky prstů mezi jeho srst. Nechtěl Curleyově ženě zlomit vaz. Měla tak hebké vlasy! Jenže kdyby George slyšel, jak křičí, nenechal by ho starat se o králíky.
George mu nikdy nechtěl ublížit. Nechtěl ho jednou rukou útěšně držet a druhou, roztřesenou, tajně zmačknout spoušť. Toužil mít parťáka na cesty, spřízněnou duši, se kterou bude sdílet jeden bláznivý sen. Jenže kdyby ho vydal živého, Curley by ho nenechal zemřít rychle.

Vždycky kolem sebe milovala cvrkot a ruch. Nejšťastnější byla v tančírně, kde to cvrkalo nejvíc. Oblíbili si ji snad všichni muži a už v jejích patnácti letech ji nazvali Perlou Jihu. Málem pracovala pro Hollywood.
Místo, aby skončila v té slavné části Kalifornie, skončila v zapadlé pustině s chlapem, který na ni kdysi dávno býval hodný.
Chtěla si povídat, ale nikdo ji neposlouchal.
Chtěla společnost, ale manžel ji zamykal doma.
Až jednou ten veliký silák věnoval pozornost tomu, co říkala.
Poprvé měla radost. Místo svobody však přišla ruka na ústech a vyplašený křik.
A potom už jenom ticho, které nesnášela.