Society of gentlemen

Závěs u francouzského okna dýchal. Pan Julius natáhl ruku a poodhrnul těžkou látku. Záhada vyřešena.
“Harry?”
Harry seděl na zemi, tulil k poloprázdné lahvi a tvářil se odbojně.
“Na hru na schovávanou jsi trochu starý,” řekl pan Julius. “Proč nejsi na večírku? Lady O. není zas tak hrozná hostitelka.”
Harry nakrčil nos. “Proč mě nikdo nevaroval? Před dcerou lady O? A před dcerou lady de P.? A dcerami markýzy G? Jsou… útočné. Vrhají se mi do cesty, říkají nesmysly a chichotají se.”
Julius si dřepl na bobek a přes mírný Harryho protest sáhl po lahvi.
“Na tvou první loveckou sezónu!"

“Nerozumím vašemu požadavku,” pravil Lord Richard. Byl zvyklý čelit nejrůznějším podivnostem, ale dosud se nesetkal s urputností svých přátel. “Vlastníte domy. Voďte si milence tam.”
Pan Julius se zahleděl v strop. Pan Francis zavrtěl hlavou.
“To můžu rovnou rozdávat vizitky. Richarde. Nechceme nic velkého. Jedno, dvě patra. Bar. Pár místností…”
“Ložnic. S postelí pro dva. A křesílkem.”
“Ehm?”
“Na křesílku trvám.”
Richard cítil, že přesila je příliš odhodlaná.
“Dobře, ale... proč to mám já financovat? Peníze přece máte -” zkusil naposledy.
“Netušíš, kolik musím vkládat do banku, Richarde.”
“Netušíš, kolik mně stojí krejčí, Richarde.”
Lord Richard pochopil, že tuhle bitvu prohrál.

David Cyprian byl komorníkem, který plnil příkazy ještě dříve, než byly vysloveny. Někdy ještě dříve, než se zformovala myšlenka, že by snad takový příkaz mohl existovat.
A pokud to vyžadovalo strkat prsty do milostného života jeho zaměstnavatele, budiž.
Cyprian viděl, jak moc si Lord Richard dělá starosti o svého bývalého milence. Pan Dominic Frey měl jisté potřeby, které obyčejný vztah nenaplňoval.
Inu, nebylo nic jednoduššího, než zařídit místo, dostatečně diskrétní, a poprosit majitelku o sehnání osoby, která by ony potřeby sdílela. Netřeba vyměňovat jména, pouze zajistit setkání jednou týdně a vše je vyřešeno.
A Lord Richard přišel na jiné myšlenky...