Lichožrouti

A potom už ponožka nebyla v páru. Její sestra, která s ní po tolika strastech doputovala až sem (a o které jsme se dosud nezmínili, protože byla hlavní hrdince především tichou podporou a nikoli hybatelkou děje) se teď kinklala ven z nálevkovité tlamy podivného skřítka a rychle mizela uvnitř.

„Nééé!“ zaječela zoufale ponožka a pokoušela se vztyčit na gumičce. Ale pohybové kouzlo, které je až dosud přesouvalo, jak by zmizelo; snad ho rušila aura podivného tvora. Jediné zasrknutí a sestra zmizela. Hrabivá ruka se natáhla i pro ni.

„Ne, Hyhlíku,“ zazněl dědův hlas. „Znáš lichožroutí přikázání: Nikdy nevezmeš celý pár!“

Na stoleček židli, na židli stoličku. „Trochu se nám to viklá, ale dostáváme se pomalu k cíli, chlapče,“ brumlá děda. Otevřít skříňku. „Fuj, tady si ale někdo nějak potrpí na čistotu.“ Veškeré prádlo srovnané do úhledných komínků.
Je tu cítit mýdlo a dokonce i naftalín.
První přihrádka je plná podprsenek, ve druhé jsou samé punčocháče, ve třetí tuhé krepsilonky. Poctivá vlněná ponožka žádná.
Hihlík volá: „Dědo, lezu dolů, vědí o nás.“ Sesmykne se ze stoličky.
Majitelka kuchyně spatří pouze padající nábytek a pak jakousi rozmazanou šmouhu, nebo záblesk kolem kotníků. Až po chvíli si uvědomí, že jí jedna ponožka schází .