DMD č. 7. pro 7. 4. 2016. Téma: Záblesk

Byla tma. Liduprázdné město. Jenom prach se tiše snášel městem. V tomto městě včera bylo mnoho lidí. Bylo to moderní velkoměsto s mnoha světelnými reklamami. Uprostřed města stála moderní laboratoř. Zde se pracovalo na nejzajímavějším vynálezu lidstva: Teleportu. Přišel den prvního veřejného vyzkoušení. Bylo to ohromující. Nekonečné možnosti využití. Zbývalo vyřešit poslední věc: teleportování teleportu. Akce byla zahájena. Nejdokonalejší procesor začal propočítávat nejsložitější matematické výpočty. Hluk procesoru se zvyšovala a nabíral na výšce a intenzitě. „Fatal Error: Full memory.“ Vše utichlo. Poté se ozval pronikavý zvuk. Nekonečně intenzivní světlo. Nekonečně intenzivní teplo. Nikdo nepřežil. Nic nezbylo. Zbyla jen mrtvá tma…

Když našel TO kouzlo, zatočila se mu hlava vzrušením.
První krok byl jednoduchý jen zdánlivě. Musel se dívat. Soustředit. Rozeznávat magické úrovně budoucích obětí.
První pokus se nepovedl. Oběť zemřela příliš brzy. Na další pokus musel čekat rok.
Napříště si vytipoval dvě oběti. První mu zlomila ruku a čelist. Nechal se ošetřit v nemocnici a do půlnoci stihl najít tu druhou.
Napotřetí měl dost sil i zkušeností.
Bude muset zabít ještě dva lidi. Trochu mu dělá starosti fakt, že chybí předposlední oběť. Bude se muset dívat dál.
Vyšehradští mu vrásky nedělali. Kdo se odváží přišít vraždu největšímu mágovi všech dob?

"Brána je aktivní, šéfe. "
"Adresa?"
"Nemáme v databázi."
"Zapněte štíty, hned!"
Tázavě na něho pohlédla, ale zároveň udeřila dlaní do velkého tlačítka na svém panelu. Od země se začala zvedat světélkující bariéra a rychle tvořila kopuli.
Náhle se zablesklo, ozval se výbuch a Fórem se prohnala slabá, ale citelná, tlaková vlna.
"Co se stalo?"
"Raketa, naštěstí nešla do středu, nestihli bychom to."
"Kam mířila?"
"Na Fórum. nezničilo by to celé město."
Pohlédli na sebe, čtyři tvrdé pohledy.
"Parchanti, chtějí loděnice," ucedila Mayra a pohlédla nahoru.
"No, naše společnost čelí nepřátelskému převzetí," zasmál se Tomas, ředitel Hefaistos Industries.
Obloha rozkvetla světly.

Percy byl moc rád, že se Gator vrátil na ostrov. Rozuměli si opravdu moc dobře, Percy se dokonce občas přistihl, že Gatora skoro považuje za bližšího přítele než Tomáše. Teď byli spolu sami v jednom tmavém opuštěném depu. Tiskli se k sobě nárazníky, Percy se cítil, jako by celý žhnul, jeho písty se vzrušeně chvěly a přál si dotýkat se Gatora ještě těsněji...
Depem se rozlilo světlo žárovky. Ve dveřích stál Tlustý přednosta.
"Tak tady jsi, Percy... Je potřeba rozvézt poštu!"
Percy spokojeně bafal. S Gatorem to bylo moc pěkné. Pak mu blesklo hlavou, jestlipak něco takového dělají i lidi...

Bojím se chodit do postele, protože vím, že tam na mě čeká. Že se zas budu hodiny převalovat, poslouchat, jak hodiny odbíjejí, a tvářit se, že ji nevidím.
Nespavost.
Myslela jsem, že když začínám novou kapitolu, všechno teď bude jiné, lepší. Jenže život není sbírka povídek, ale spíš román s překomplikovanou zápletkou, a když už si autor dal tu práci vykreslit postavu, chvíli se s ní pomazlí.
Ležím naznak. V ruce svírám plyšového jednorožce a mě kolem krku svírá ona. Konečně se mé myšlenky začnou táhnout jako med...
Vtom mi hlavou probleskne vzpomínka tak živá, že nahlas promluvím.
„Takovej debil.“

Z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon – farizeus
Zákon, který je nade vším.
Oči a uši lačně lapající vše, co se děje.
Ruce, které drží pláště vrahů.
Mysl strategicky spřádající velkolepý plán.
Disciplína probouzející horlivost.
Energie vrhající se do akce.
Neochvějná víra - v sebe?
Saule, proč mě pronásleduješ?
Otřesená víra - v nový začátek.
Vytrvalost překonávající pád.
Horlivost pomalu se sklánějící před pokorou.
Mysl systematicky přehodnocující svá východiska.
Ruce, které se potřebují chytit jiných.
Oči stižené slepotou - vždyť nikdy neviděly správně.
Milosrdenství, které je nad zákon.
Cokoliv mi bylo ziskem, jsem pro Krista odepsal jako ztrátu.

7. 4. 2016 – Janoš Kotleba pozoruje jasný záblesk umělého původu pocházející z Europy, měsíce Jupiteru.
29. 4. 2016 – NASA potvrdila pozorování činnosti umělého původu na Europě.
23. 11. 2028 – Startuje expedice Cosmos s cílem Europa.
13. 7. 2029 – Expedice Cosmos navazuje kontakt s neznámou civilizací.
6. 10. 2029 – Země vítá delegaci Galaktické Aliance Inteligentních Ras a jednání o vstupu jsou zahájena.
5. 11. 2029 – Lidská rasa se stává součástí Galaktické Aliance Inteligentních Ras.
4. 5. 2030 – Lidská rasa je vyloučena z Galaktické Aliance Inteligentních Ras pro lhaní při vstupních jednáních, narušování galaktického klidu a míru, narušování morálky a veřejné pobouření.

Dlouze a vytrvale pršelo. Bez ustání hřmělo. Obloha připomínala stroboskop.
Stan byl pro dva příliš malý, a to se v něm tísnili tři.
Po zadní tyči neustále stékaly kapky vody. Seděli v louži, ale konečně seděli.
Nejhorší měli za sebou. Opatství už je blízko. Teplo, sucho, jídlo a odpočinek.
Zítra.
Bouřka pomalu odcházela, déšť slábnul. Hrom už takřka nebylo slyšet.
Poslední zablesknutí...
Hluk spíše cítěný, než slyšený.
„Ven!“ Rezka vyšoupla Ciarana a popadla Kluka za ruku.
Úbočí nad nimi se dalo do pohybu. Vodou nacucaná zemina se valila dolů a polykala vše.
Na démona a jeho doprovod ale byla krátká.

"Tohle není dobrý nápad," opakoval jsem si v hlavě. Neměl jsem tušení kam, ani za kým jdu, ale co, aspoň nemusím být doma!
Vchod do toho podniku bych bez upozornění naprosto přehlédnul. Na konci místnosti bylo něco, co vypadalo jako malá knihovna. Přišli jsme k ní a najednou se otevřely tajné dveře jako z nějaké Bondovky. Měl jsem stále divnější a divnější pocit a nechápal jsem, co tu sakra dělám.
V místnosti sedělo kolem stolu několik postav. Všichni se vítali a já tam stál jako tvrdé Y. Když jsem se najednou střetl s tím naprosto odzbrojujícím pohledem v jejích očích.

Jdu dost pomalu a snažím se veškeré pavučiny ignorovat. Můj záchvat paniky ale nezmírňuje zvuk ozývající se z míst, kterými jsem prošel.Zvuk, jako když pytlík naplněný vodou dopadne na zem.
„To nejsou pavouci,“ přesvědčuji sám sebe.
„Co jiného by to mohlo být?“ prosákla panika do hlasu Toho druhého.
„Netuším, ale nebudeme to zjišťovat.“
Náhle mne zachvátil amok. Jeden pavouk mi záhadným způsobem spadl za krk, propadl se na záda a jak jsem sebou trhl, pukl. Chlupaté nožičky mne škrábaly na zádech a já hystericky ječel.
Kdyby mi v to chvíli kdokoli pohlédl do očí, spatřil by pouze záblesky šílenství.