Tajemná města

Šel tudy snad tisíckrát. Znal každý schod, každou kostku a díru v dlažbě. Věděl, kudy po zimě teče voda, kde praská a opadá omítka, kde prorůstá tráva, kam nejvíc svítí slunce...
Ty dveře tam nikdy předtím nebyly. Prostě ne. Nemohly tam být. A i kdyby tam byly, vedly by do zarostlého sadu. Ne sem. Ne do ulice, kterou ještě lemovaly nákolníky a kterou tvořila štětová dlažba. Očekával by zpěv ptáků, ne hrkání kočárů a frkání koní...
Musel to být sen. Musel usnout u televize, spojit si různé představy a myšlenky.
Každou chvíli se musí probudit. A všechno bude jako dřív.

Vše začalo nevinně. Byl podvečer a on se vracel zpátky do svého rodného domku, který stál nedaleko potoka. Před dveřmi si všiml kuličky. V okolí města se jich nacházelo nespočet. Netušil proč se rozhodl si zrovna tuto vzít domů.
Vešel do svého pokoje. Odložil kuličku na stolek a šel se najíst.
Když večer ulehal do postele, čekala jej poslední klidná noc.
Kdyby to jen tušil.
Naposledy se podíval na kuličku.
Sfoukl svíci a lehce vklouzl do říše snů.
Kulička na stole pukla, rozpadla se na dvě části a odkryla své tajemství. Spolu s mrtvým tvorem unikla do tmy prazvláštní záře