Tajemná města

Kolem kostelíka rostou kaštany. Sbírá jejich hladké čerstvé plody. Převaluje je v ruce, jako kdyby se nedokázala nabažit normálnosti. Je o rok starší. Lidé stárnou. Strážci jsou mladí a staří zároveň. Tenhle strážce ví, jaké je plout s časem. Nerad na to vzpomíná.
Poblíž kostelíka je i dětský tábor.
"V kostele straší," říká jí jakýsi chlapec. "Viděli jsme tam zelené záblesky."
"Opravdu?" usmívá se ona.
"Vymýšlí si," řekne jiný.
Kamarád ho žene pryč.
"Jsi tady?"
"Ano," odpoví. Ona ho neuvidí ani neuslyší. Strážce se dotkne struny světa. Z kaštanu se uvolní list, sveze se vánkem a přistane jí v ruce.

Bylo předposlední dubnový den roku 2017. Procházela Rokycanami a nepoznávala město, ve kterém vyrůstala. Dřív jí připadalo plné života.
A teď?
Netušila.
Došla až k řece. Zastavila se u sochy svatého Jana Nepomuckého.
Její pohled však přitahovala vzrostlá vrba.
Doběhla k ní.
"Vrbo, vrbičko, probuď se. Vím, že v tobě spí vrbová dívka," pronesla tiše a pohladila kmen. Ve svých třiceti jedna letech byla stále snílkem.
Po chvíli zpoza kmene vykoukla zelená dívka s vrbovými proutky místo vlasů. S nesmělým úsměvem zamávala.
Ona ji však nespatřila. Zbývala jediná klapka na jejích očích.
Nespadla.
Neviděla ji.
Salix však stačilo, že věřila.

Vypravěč se rozběhl vstříc plamenům. Nedbaje na žár a létající jiskry, postupoval hlouběji do srdce města. Musel se dostat k hradu. Znal svého bratra velmi dobře. Jen jeden z nich v případě krize utíkal. A jeho bratr to nikdy nebyl.
Byl si moc dobře vědom hněvu, jaké město k jeho bratru cítilo. Ale byl to on, kdo měl trumf. Stále měl kroniku a stačilo ji jen vhodit do plamenů a bylo by po všem.
Město vycítilo, co má jeho ochránce v plánu. Zaleklo se.
Vypravěč postupoval stále vpřed. Šel si pro svého bratra.
Plameny ustupovaly jeho hněvu.
Město se vzdávalo.

Vypravěč skrz dvě brány pozoroval hořící město.
Věděl, že požár je jen jedním z mezníků v historii, které město přečká.
Vzpomněl si na Salix. Pocítil nesnesitelnou bolest z její ztráty.
Poté si představil Janův výraz. Jeho tělo zaplavila naděje a víra.
V další vzpomínce uviděl Aloise. A do toho víru se přidala bojovnost.
A pak si vzpomněl na bratra, který čelil hořícímu peklu. Odhodlání bylo poslední emocí, jež se hlásila o místo.
Stál a na pohled vypadal jako bezcitná osoba.
Ale uvnitř něj byly propletené emoce, jež mu způsobovaly neskonalou bolest. Doufal, že až zachrání bratra, konečně vytrysknou na povrch.

První hodlal projít Alois. Otočil se k chlapci a poplácal ho po rameni. Pak podal ruku Vypravěči.
S úsměvem se vrátil do své doby. Než se průchod uzavřel, všiml si Vypravěč, jak naskakuje na bicykl značky Tripol Hering.
„Teď jsi na řadě ty,“ pronesl Vypravěč, klekl si a pevně sevřel chlapce do náručí. „Děkuji za pomoc.“
„Stejně jsem byl na obtíž,“ prohlásil chlapec. „Slibte mi něco,“ zašeptal. Vypravěč ho pobídl, ať pokračuje. „Je to váš bratr. Zachraňte ho. Jinak vám zůstanou jen výčitky.“
„Pokusím se. Když mi řekneš tvé jméno,“ usmál se Vypravěč.
„Jan Rokycana,“ odpověděl chlapec a prošel branou.

Bylo nebylo, před třikráte sedmkráte sedmkráte sedmi lety, přišli na bílou horu lidé a založili město. Protože každé město má strážce, kde se vzal, tu se vzal, byl strážce města a lidské oči jej neviděly. Městu vládl dobrý zlý pán. Všichni se ho báli a nenáviděli ho. Chtěl rozkazovat i strážci, a tak přišel k základnímu kameni města, třikrát na něj zaklepal a vyslovil strážcovo jméno. Zablesklo se a zahřmělo, a zlého pána a kámen už nikdy nikdo nespatřil.
Strážce ho stáhl do země. Pánovy vlasy se staly stromy, jeho kosti skálami, jeho maso zemí a jeho krev vsákla půda.

Bylo nebylo. V době dávno minulé. Na místě tak tajném, že o něm věděla jen hrst vyvolených, stáli dva muži a chlapec.
Před jejich očima se děla věc nevídaná. Z okolo ležících kamenů a zlámaných větví se začaly vytvářet dva rámy. Vrby rostoucí poblíž protáhli své větve a zaplétaly se kolem. Ptáci se slétali a v zobáčcích nesli luční kvítí, jímž se pokoušeli vyzdobit onen přírodní průchod.
Když bylo hotovo, přišel kouzelný dědeček, známý jako Vypravěč, vrásčitou rukou pohladil oba rámy a ustoupil.
Druhý muž a chlapec uviděli nevídané. Objevil se magický průchod, jež jim umožnil vrátit se zpět domů.

Vypravěč mlčky shlížel na hořící město. Byl rozhodnut.
Byla to neexistující slova, která zlomila jeho bratra.
Byla to bratrem vyřčená slova, díky kterým se musel stát ochráncem.
Byla to v plamenech ztracená slova, která do něj pronikla jako ostří meče.
Byla to slova, která utvářela jeho život.
Slova, která z něj udělala bojovníka proti vlastní krvi.
Slova, kterým bez protestů sloužil.
Město k němu po celou dobu mluvilo a on poslouchal. Byl však čas to změnit.
Doteď mu slova způsobovala pouze bolest. Rozhodl se, je čas, aby se stala užitečným nástrojem.
V duchu požádal město, aby pustilo jeho společníky ven.

Nastartuji. Auto je z kovu. Kov, kdysi pluh, předtím meč, předtím ruda. Je požehnáním nevidět mezi čas. Sousední město je kolébkou starodávných aut, ale tam nejedeme.
Dojedeme ke skupině domků a nápisem na modrém pozadí. V lese se schovává prastarý kostelík s dřevěnou střechou. Zaniklá ves a nová na jejím místě.
Zastavuji.
„Má tohle místo strážce?“ řeknu.
„Ne.“ Vystoupí z auta.
Projdeme dřevěnou branou. Sedáme na kamenné schody. Beru tužku na oči a v opačném kreslím strážci bez města na čelo kouzlo, které jeho bratr kreslil na čelo mně.
Když propojím nekonečný uzel, on zmizí.
Možná jsem ho právě zabila.

Doběhli na kraj města.
Chlapec se svalil do trávy. Snažil se popadnout dech.
Alois se zapřel rukama o kolena a zhluboka dýchal.
Pouze Vypravěč stál vzpřímeně a klidně oddychoval.
„Alespoň máme kroniku,“ zašeptal tiše a pozoroval postupuzjící požár.
„I vyndané listy?“ zeptal se chlapec.
Vypravěč vytřeštil oči. Začal listovat kronikou.
Hledal nejstarší zápis.
„Až rok 1110,“ vydechl zoufale. „Přišli jsme o část kroniky.“
Ani se nesnažil zakrýt slzy.
„Je mi jedno, jestli jste přišel o půlku, čtvrtku nebo osminu kroniky. Žijeme, to je důležité,“ pronesl vážně Alois.
Ano, má pravdu. Jsou živí. Nesmím dál riskovat jejich životy, pomyslel si Vypravěč.