Tajemná města - Město stříbra a kříže

Tři další vzpomínky následovaly v rychlém sledu.
Sokolovna. Potící se ruce v bílých rukavicích. Cigareta ukradnutá za rohem. Žvýkačka, valčík, dívka s vlasy vonícími březovým šamponem.
První rande, v kině na sídlišti. Horkost ve tvářích a tréma. Starost o to, jestli se jí vůbec ještě bude líbit. První nesmělý dotek prstů, první polibek.
Adrenalin, když vylezli na komín Kovohutí. Pokoutně, tajně, za večerního světla, co Anně kreslilo ve vlasech. Žádost o ruku na vrcholku. Výhled do kraje, volnost, svoboda a srdce až v krku.
Bolelo to jako čert, ale bolest ustoupila. Ve chvíli, kdy vzpomínky úplně vybledly, dveře získaly rám.

Vydali se ke kostelu, pod rouškou tmy. Zastavili u boční zdi a Jiří se zhluboka nadechnul.
"Začneme obrysem. Jedna čára, jedna vzpomínka." řekl průvodce.
"Jak?"
"Otevři svou mysl, Jiří. Povedu tě." přiložil mu dlaně na spánky.
"Bude to bolet?"
"Teď ne. Nahoře nad městem vystavěli místo kapličky a poutevny chrám. Město si přeje vědět, jak bude vypadat. Ukaž mu to."
Myslí zavíří obrazy. Kalvárie, stařičký sad, sladké třešně brzkého léta, bolest nohou cestou nahoru. Klid a úžas u stříbrného oltáře. Cihlově červené linie na koncích zdí a bílé středy. Procesí, kryté schodiště, kaple, monumentální věže...
Ano řečené ženě před Bohem.

"Město mi dovolí namalovat jiné dveře. Ty původní už neexistují."
"Ale jak poznáme, že je to místo v mém čase bezpečné? Co když se otevřou uprostřed silnice? Nebo v kolejišti? Nebo v kanalizaci?" zeptal se Jiří.
"Pak si musíš vybrat místo, o němž si budeš jistý, že se nezmění."
"Kostel. Na náměstí."
"Inu dobrá. Jsi ale ochoten zaplatit požadovanou cenu?"
"Ještě jste neřekl, co to má být."
"Vzpomínky. Město chce vědět, jaké bude ve tvém čase."
"Vzpomínky? Ale to je..."
"Těžké? Ano, to je. Město má svou cenu. Nechce maličkosti, chce svou velikost a slávu. A tvou lásku. Zaplatíš?"
"Ano."

"Mám peníze, zaplatím vám. Jen mě odtud dostaňte!"
Prokop se na něj podíval. Zvedl se od stolu a zaštrachal v truhlici. Vytáhnul plášť s kápí, hodil ho po Jiřím.
"Prosím, dám vám tolik, kolik budete chtít."
"Jsem průvodce, ne hokynář. Takhle to nefunguje. Chtěl jsem ti pomoci z dobroty srdce, ale také proto, že je to mým posláním. Já neurčuji cenu. Tu určuje město." Naklonil hlavu, jako by naslouchal neznámému hlasu. A nejspíš ano, protože když se pak podíval Jiřímu do očí, zamrazilo ho.
"Pustí tě. Časem. Ale cena bude vysoká. To, o čem ani nevíš, že ti bude chybět."

Před tím okamžikem byl zrovna na cestě z práce. Dlažební kostky ulice byly rozpálené letním sluncem, horko z nich doslova sálalo a pálilo přes podrážky bot. Chtěl si zkrátit cestu, jediná možná zkratka slibovala ochlazení a klid. Schody sice představovaly nepříjemnost, ale horko ulice s ní nemohlo soutěžit.
Vstoupil bránou, tma ho na chvíli oslepila, ale rychle se rozkoukal a pokračoval dál. Prvními dveřmi na něj dýchlo horko, ale rychle se rozpustilo ve vlhkém vzduchu.
Druhé dveře byly jeho cílem. Ale co to? Druhé dveře jsou přece až dál.
Vzal za kliku.
Sedí u stolu s Prokopem a neví kdy.

Posadili se k čistému, ale evidentně starému stolu.
"Rád bych věděl..."
"To jsme dva!"
"Jak jsem se sem..."
"...vlastně dostal!"
"A proč..."
"...tam byly ty dveře."
"Neměly tam být!" řekli oba najednou. Prokop se podíval na svého společníka. Muž byl rozložitý a podsaditý, skoro jako místní horníci, holá hlava doslova svítila. Oči prozrazovaly inteligenci.
"Jak se vlastně jmenuješ?"
"Jirka," odpověděl popravdě a sepnul ruce nad stolem. Prokop se zachechtal.
"Vsadím se, že jsi jak v Jiříkově vidění, chlapče. Povedlo se ti projít zpátky do minulosti. Aspoň jsi ale na správném místě. Mohls taky projít někam úplně jinam. To napravíme."
Snad.

Prokop ho vedl spletitými uličkami na okraj města. To tam bylo dláždění, vystřídala ho udusaná hlína. Došli na periferii, domky zde byly malé jako dlaň. Zde bydleli ti, na jejichž bolavých zádech a ztvrdlých dlaních leželo bohatství města. Pro ně rynek nebyl, jen plácek, kterému říkali Cabryk.
"Jsi z doby, kdy se země neotvírá kladivy, ale mocnými nástroji poháněnými neviditelnou silou," prohlásil Prokop a otevřel dveře jednoho z domků. "Ale tady je kladivo silnější slova. Musíme tě dostat zpět do tvé doby. Jak jsi sem přišel?"
"Dveřmi. Byly na místě, kde neměly být. A v mé době už doly neexistují."

Na rameni mu přistála ruka. Lekl se, až málem vyskočil z kůže.
"Zdař Bůh!" ozvalo se za ním. Pomalu se otočil. Muž za ním vypadal prastaře. Byl trochu sehnutý, vrásčité tváře tak byla vidět sotva půlka. Zářily z ní ale živé oči.
"Já..." zakoktal se. Slova mu nešla z úst.
"Ty tady vůbec nemáš být, vím. Je to zvláštní věc, nechápu, jak se to stalo. Nic jsem neviděl. Nikdo v našich kruzích nic neviděl."
"Kdo jsi?" zeptal se konečně na první rozumnou věc. Cítil, že starci může věřit. Možná kvůli důvěrně známému pozdravu.
"Průvodce. Ale ty mi můžeš říkat Prokop."

Rychlý pohled dozadu mu prozradil krutou pravdu - místo dveří, kterými právě prošel, se za ním rozkládala jen dlážděná ulice. Jako by se táhla až za obzor. Skryl se v postranní uličce, kolem něj prošli dva hromotluci v zaprášených kazajkách.
"Dolní strouha! Výkvět techniky! Už žádná voda na čelbě! Čert aby tu práci spral!" Zaklel jeden a druhý zachmuřeně přitakal.
"Na Horách vypustíme duši!" Zapadli do nejbližší putyky, on se víc přitisknul ke zdi, snažil se s ní splynout. Zavrtěl hlavou. Kde sakra je? Kdy sakra je? Co se mu to stalo?
V dáli se ozvala kladiva. Ražba dědičné štoly začala.

Šel tudy snad tisíckrát. Znal každý schod, každou kostku a díru v dlažbě. Věděl, kudy po zimě teče voda, kde praská a opadá omítka, kde prorůstá tráva, kam nejvíc svítí slunce...
Ty dveře tam nikdy předtím nebyly. Prostě ne. Nemohly tam být. A i kdyby tam byly, vedly by do zarostlého sadu. Ne sem. Ne do ulice, kterou ještě lemovaly nákolníky a kterou tvořila štětová dlažba. Očekával by zpěv ptáků, ne hrkání kočárů a frkání koní...
Musel to být sen. Musel usnout u televize, spojit si různé představy a myšlenky.
Každou chvíli se musí probudit. A všechno bude jako dřív.