DMD č. 1. pro 1. 4. 2018. Téma: Všechno nebo nic

„Vidíš?“ řekla domácí rozhořčeně. „Jako bych ho nevarovala. Nejdřív sežral svoji porci masa, pak dojedl zbytek po Čendovi a nakonec vyluxoval pribináček Rozárce. Jenže to mu nestačilo. Musel honem ven. Málem mi podrazil nohy, jak se hnal ze dveří. Okamžitě mazal dozadu, zahnal sousedovic zrzouna, sežral mu jeho večeři a dojedl granule, co venkovky už nechtěly ani vidět. Vše zapil vodou z kaluže,“ povzdechla si.
Domácí povytáhl obočí. „Začínám se bát, jak to asi dopadlo. Praskl?“
„Všechno vyhodil v koupelně, čunče. Na předložku.“
„Hele, ber to s humorem,“ usmál se domácí. „Mohlo být hůř. Například mohl dojít až do ložnice…“
 

Stál a nevěřícně pozoroval čilý ruch tržiště. Ne, že by na náměstí nebývaly trhy. Jen si byl stoprocentně jistý, že nebyly středověké.
"Klid, Jindro, všechno se ti jenom zdá," pronesl sám k sobě. Na pár minut zavřel oči, aby nalezl ztracenou rovnováhu.
A pak, ve chvíli, kdy je otevřel, spatřil muže, jehož portrét si pamatoval z hodin dějepisu.
"Vítej v tajemném městě," pronesl Jan Rokycana.
"Nebo jinak. Nic se ti nezdá. Tobě kamaráde regulérně hráblo," pokračoval Jindřich v samomluvě.
"Zbytečně se trápíš. Nesníš, ale ani nejsi blázen," ozval se další hlas za jeho zády. Nechtěl se otočit, ale zvědavost zvítězila.

Cítil jsem v kostech, že už nejsem v knihovně. Ani v Budči. Možná ani na tomto světě. V Budči je možné všechno.
Kolem mě byly rostliny, jaké jsem nikdy neviděl. Plné brouků a housenek a červů a pavouků. Takže práce. Mohli mně to taky říct hned. Vzal bych s sebou kamarády. Tohle totiž bude pěkná fuška. Na pavouky jsem si nechal zajít chuť. Vypomůžou s dezinsekcí.
Vyšplhal jsem na nejbližší rostlinu jako tichá smrt a skočil jsem. Ham. Mňam.
Trvalo mi skoro čtvrt hodiny, než jsem keř vyčistil do posledního škodlivého hmyzáka.
Teprve pak jsem se vydal k další rostlině.

Cítila, jak se jí klepou ruce. Krčila se v trávě a snažila se velmi opatrně pohybovat směrem ke skále. Slyšela jejich kovová těla. Zvuk, který vydávali těsně před skokem, musel rozpoznat každý lovec, jinak to bylo to poslední, co v životě slyšel. Aloy nastražila uši, přestala na chvíli dýchat. Vítr se zvedl a kovově rozezněl součástky Hlídačů. Šest kroků vlevo, Aloy, ještě šest a budeš v bezpečí, povzbuzovala se. Znovu se pustila do opatrného pohybu směrem, kde ji čekal Rost. Věděla, že musí projít, protože, jak jí Rost zcela jasně vysvětlil, druhé šance nejsou.
Nenajdou tě, přežiješ, Aloy.
Přežij, holčičko.

Byla neděle a Medvídek Pú si na vycházku vzal odpolední svačinku - sklenici medu.
Jak jí ale otevřít?
„Skříp,“ zaskřípěly drápy po skle.
„Škráb,“ smýkly se po korunkovém uzávěru.
„Zkusil sis přát, aby se láhev otevřela?“ navrhlo Prasátko.
„Jo, moc!“ povzdychl si Pú, „ale nepomohlo to!“
„Elementární, drahý Pú,“ usmála se Sova, „nejsilnější z nás je Nosorožec. Ať s rozběhem vrazí roh pod víčko. Buďto láhev otevře, a nebo ji už nikdy neuvidíme.“
Nosorožec Vilík jedním okem zašilhal na sklenici a sklonil svůj veliký roh.
„Kryštůfku, ty jediný máš palce, můžeš je držet, prosím,“ požádal Pú.
Vilík se rozběhl proti sklenici.

Pít.
Mech pod rukama a nebe nad hlavou, koruny stromů šumí jako smích...
Smála se.
Smála se a metala kletby a já...
Sama.
Jediná.
Samodruhá.
Kde jste byli, mí muži?
Čaroděj, král, oba tolik slibů.
Kde jste teď?!
Nemám sílu.
A chlapci ve mně, tak lační po životě, po mé krvi, berou si, berou...
Nevydržím...
Ztratit je oba?
Dát za ně svůj život? Život čarodějky, která se nechá nachytat, a ačkoli zvítězí, prohrává?
Není jiná cesta?
Aspoň...
Ne, nechci si přát jediného. Čaroděj, král... Oba chtějí dědice.
Budou ho mít. Magie, která ve mně zbýváš, dej mi syna.
Jediného.
Různookého.