Hotel U devíti koček

Sleduji spící kožíšky a přemítám nad dnešním tématem. 
Kočky jsou. Neřeší, co bude, nebo nebude. Jsou a užívají si každý den naplno. 
Myš! Chytím? Nechytím? Hlavně, že lovím!
Pršíš? Vadí. Počkáme, až přestaneš.
Sněžíš? Zajímavé, ale studené.
Hřeješ sluníčkem? Fajn, jdeme se vyhřívat…

Vidím je v duchu před sebou. 
Tobiáše. Čendu. Jáju. Silvera. Barbuchu. Sofii s třemi koťaty, Barbušici, Lupínka, Tříbarevku… tolik jich tu bylo a už jsou za duhou. Nikdy nebudou zapomenutí. 
Teď se na stejných místech vyvalují Rozárka, Goliáš, Sára, Zuzana.
Neřeší, co bude nebo nebude.
Užívají si jaro a my s nimi. A tak to má být. 
 

Domácí tvrdí, že za to můžeme my. Přitom ona tu plechovku nechala neuklizenou na kraji stolu. Chachá. Letěla na zem, jen co zalehla do postele. Plechovka, ne domácí, jasnačka. Rozprsklo se to všude.
Dnes vypukla panika. Jsme prý hrozní, všude strkáme čumáky a packy, nic nenecháme na pokoji, všechno zničíme. Víc toho nemá, nová zásilka dojde nejdřív za tři dny! 
Tu její chybu jsme zase odnesli nejvíc my.
Kafe? Jaký kafe? 
Žádný kafe.
Naše lyofilizovaný kuřecí! Došlo! Že jsme si ho prý včera všechno sežrali najednou! Kdo mohl tušit, že další nemáš? Co nám dáš na dobrou noc dneska, no?
 

Jsou sošné, krásné, osobité. Nevítají tě jak psi, nezahrnují skákavou láskou. Protáhnou se a pomalu přivřou oči. Víte vy vůbec, že pomalé mrknutí je pro vás to nejvyšší vyznamenání? Že vám tím vaše elegantní hebounká kočka říká „Mám tě ráda“? A proč, když jí  neodpovíte stejně, tedy také pomalým mrknutím, se na vás pohrdavě podívá, seskočí z místa, kde právě zdobila, a odběhne pryč?

Ona se přece nebude bavit s někým, kdo jí ani za mák nerozumí a ona, kráska a noblesa sama, mu nestojí ani za opověď.  Ať jí kouká aspoň nasypat do misky, když už nemá slušné vychování!

Celý den jsem lítala otvírat dveře a okna, neb venku je sice slunečno, ale za to zima. Ale protože je slunečno, si kočky myslí, že je tam teplo, tak chtějí ven. Venku zjistí, že je sice slunečno, ale zima, tak chtějí dovnitř. Vevnitř je teplo, tak se ohřejí, zjistí, že je venku slunečno, tudíž tam bude teplo, a chtějí ven.

A tak pořád chtěly dovnitř a pak zase chtěly ven a pak mi ruply nervy a já je nechala venku až do večera. Při vpuštění domů mi všechny tři svorně vynadaly tak, že by si ode mě pes kost nevzal.
 

„… a pak Lupínka odvezli a my měli konečně klid.“
„Ještě pohádku,“ prosila trojčata. 
„To nejsou žádný pohádky,“ urazila se Rozárka. „Třeba když sem ještě chodil Silver a Barbucha na něj spadl ze stromu, rvali se tak, že je ONA musela rozehnat proudem vody!“
„Nene,“ vydechl Goliáš.
„A když se sem nastěhovala Sofie s koťatama, tak zabrali půlku zahrady! My tam vůbec nesměli!“
„To sis nechala?“
„Viděli jste někdy kočku, jak brání koťata? Víte prd, co je život!“ pravila Rozárka, vlezla do pelíšku a pohrdavě se k trojčatům otočila zády.
„Kecá,“ mňoukla Sára. „Tolik koček. Kde by se tu vzaly.“

Mám rád, když po ránu najdu oba dva v posteli. Skočím mezi ně a vrním a oni se vzbudí celý šťastný že já jsem šťastný a tak mě drbou silou velikou až mě občas omylem shodí na zem.
Ale dneska? 
Sáhne na mě a? 
Vyletí.
Ječí. Prý co to je, že tohle v posteli nechce! A že to musí zabít a nejlépe okamžitě a běží pryč a když se vrátí hned se po mě sápe a kroutí mi krkem a čímsi mi po něm rejdí! 
Jak můžu, vytrhnu se a zdrhám! 
„Svině klíště,“ zaslechnu ještě.
To mám být jako já?

Jasně, že chci ven, jsem kocour. 
Jasně, že chci hned zpátky, jsem kocour.  Navíc jsem zaslechl lupnutí konzervičky. Rozdává se jídlo? Já tam nejsem? Nemožné. Ukaž, co máš! Maso? Výborně.
Čmuch čmuch. Vyčítavý pohled. To je zbytek od včera! To nechci! 
No a co, že bylo v ledničce? Je od včera, slyšíš! Chci čerstvý! Nemáš? Cože? Pcha.
Chci ven.
Jo. 
Jasně, že chci zase ven. 
Jak jako, že prší? Nezájem. Otevři ty dveře!
Tak slyšíš? Vstaň a otevři ty dveře!
Neječ, ať ti nedupu po hrudníku a otevři!
No konečně. 
Cože?

Hej! Pusť mě domů! Hned! Copak nevidíš, že prší?!

„Ještě,“ žadonila trojčata u Rozárky. „Ještě tu pohádku o punkové nutrii! Jak má v uších plot rezavej a na zádech žabinec!“
Rozárka mrskla vousky. „Pcha. Pohádky. Ale slyšeli jste o zlatých mravencích?“
„Néééé!“
„Zlatý mravenci na nás chystají strašný věci! Všechno nám sežerou a budeme jim sloužit!“
„Myyyy? Proooč?“
„Říkala sousedka! Povídala: Pane bože, slisuj se nad námi, než se sem zas nahrnou ty zlatý mravenci, všechno sežerou a my kolem nich budeme muset celou dobu skákat!“

Vysvětlit Rozárce, že nejde o zlaté mravence, ale o zlaté mládence, milovaná to vnoučata sousedčina, koťata nedokázala.
Ona přece nejlíp ví, co slyšela!

Sešli se u kompostu.
Myš v díře otevřela jedno oko. Aťsi číhají, blbouni. Ona nikam nejde.
„Prej už to zas začlo,“ řekla Sára. „Psaní. V dubnu. Dneska prý Slavná poslední slova.“
Zuzana rozčileně zamrkala. „Když udělám tohle, hned končí každá bitka! Moje poslední mrsknutí ocáskem!“
Goliáš pyšně protáhl: „Umím bezva vrnět! Když zavrním, je to hned jejich poslední ranní spánek!“
„Mně stačí se jeden kouk a už sypou i poslední sýrové polštářky, jen abych nebyla smutná!“ chlubila se Sára.
Rozárka zavrtěla hlavou. „To ale nejsou slova. JEJICH nejhorší poslední slova já znám: Došly nám gourmetky pro Rozárku, co budeme dělat?“

Ten večer jsem se dívala po kočkách jako obvykle. Než jdu spát, je ráda všechny zahlédnu. Vím, že jsou doma, že jsme nikoho nezapomněli venku nebo zavřeného ve sklepě.
Ten večer jsem ale chrastila dobrotami marně. Nepřišla ani Rozárka, ani Sára, ani Zuzana, ani Goliáš. Znervózněla jsem. Co se děje?
Přešla jsem do obýváku a strnula. Seděli tam všichni, v kruhu, jeden vedle druhého. A s nimi… protřela jsem si oči, ale vidina nezmizela. S nimi seděl jednorožec. Velký asi jako oni. Třpytně bílý, s lesklým rohem.
Než jsem se vzpamatovala, mrkl na mě a zmizel.
Asi běžel k Dede.